O 5:18 ráno vôjsť a prejsť 2,4 kilometrovým Slavošovským tunelom je slušný adrenalín. Tma, ktorá sa dá nakrájať a predávať na váhu. V strednej časti aj desivé ticho, prerušované len na začiatku a konci tečúcou a kvapkajúcou vodou.
Vstup do tunela od obce Slavošovce je sčasti zasypaný po odstrele partizánmi na konci druhej svetovej vojny. Vchádzate zostupom po schodoch do podzemia o výške dva metre. Pekne zachovaný portál, v ktorom vás prievan doslova vtiahne dnu. Po pár metroch už nefúka, nekvapká a vy stojíte tvárou v tme, na akú si človek len ťažko zvyká. Zasvietite baterku, no tma je taká hustá, že vám nedovoľuje vidieť ďaleko. Krásne vypracovaný kamenný vstup, vyskladaný akoby ho šperkár robil, sa spája s betónovou časťou. Iba vrchná časť je kamenná po celej časti tunela. Obdivujete dokonalosť prevedenia, aká na svoju dobu predčí dnešnú modernú techniku. Po stranách sú bezpečnostné výklenky každých 60 metrov. Niektoré sú len na hĺbku metra, iné majú aj tri. Podlaha je vyspádovaná s odtokovými žľabmi tak do dvoch metrov od seba.
Stredná časť je dokonale suchá a bez známok starnutia. Neuveriteľné, že toto všetko bolo postavené v 1944. Tu trošku odbočím a skúsim porovnávať. Mám za sebou prejdené stavby v Poľsku a Nemecku, ktoré mi podobnou kvalitou vyhotovenia pripomínajú tento tunel. Hneď som spozornel pri roku budovania. Dovolím si tvrdiť, a to aj napriek tomu, že do písania článku som sa ku dokumentom, ktoré by to potvrdili, nedostal, že tunel musel byť budovaný za asistencie Nemcov. Na robotu museli používať aj väzňov. Dokokonalosť a forma prevedenia je toho dôkazom. Nie je možné vtedajšou technikou raziť tunel o dĺžke 2,4 km a použiť toľko betónu len preto, že to chcela miestna papiereň. Jednoducho si myslím, že tu je pár viet s otáznikom. Prečo by sa potom partizáni mali báť o využitie nemeckou armádou? Prechod po okolitých vrchoch nie je vôbec náročný. Nemci podobné stavby využívali na čokoľvek počas vojny. Od stavieb lietadiel v susednom Česku po montovanie rakiet V2 v Nemecku, Francúzsku a plánovalo sa aj Poľsko. Ale to je len moja živá fantázia.
Mal som veľké štastie a v jednom odtokovom žľabe nachádzam kus pôvodného debnenia. Drevo už hodne sliznaté no klince v peknom stave. Viac ako sedemdesiat rokov pod zemou sa na nich až tak zásadne nepodpísalo. Zhruba 40 minútova cesta totálnou tmou s baterkou za asistencie kvapkajúcej a občas aj tečúcej vody vo mne prebúdzala všetky možné duševné stavy. Tiene vás dobiehajú, často sa otáčate a potvrdzujete si, že ste tam skutočne sám. Neviete sa sústrediť a ani oči nepomáhajú, aby ste bol kľudnejší. Strach je tak blízko pri vás, že nakoniec ste celkom radi aspoň za jeho spoločnosť.
Na konci ma už čakalo vychádzajúce slnko. Chvala bohu, že je koniec, si poviete, ale nie je, ešte cesta ním naspäť k autu…
Priznám sa, že ísť tam v skorom rannom čase a sám je desivé. No prejsť ho má cenu zlata. Na konci je nedokončená úžľabina, ktorá je plnená potôčikom. Tunel v skalách budovaný kameňom je impozantný a hrôzostrašný zároveň. Pri pohľade do tunela v tejto časti som čakal, že z neho za hukotu dymu doslova vyletí stará parná lokomotíva.
Som rád, že tento skvost doma máme. Jedno z mála skutočných a neodhalených tajomstiev.
Pár faktov:
▪Slavošovský tunel sa začal raziť v 1941 a stavba bola ukončená v apríli 1944
▪dĺžka tunela je impozantných 2,4km
▪výška 6,5m a šírka 4m
▪ otvárať ho boli ministri Styk a Pružina
▪ Spájať mal obce Slavošovce a Magnezitovce
foto a text: Robert Hucko, www.ruun.sk
Také legend se kolem Českého Šternberka za ty stovky let jeho existence vyrojilo hned několik. Podle jedné z nich, je možno v lese na vrcholovém skalisku nad řekou naproti hradu, v místech, kterým domorodci říkají V ohradách nebo Čertův kámen, najít otisk koňské podkovy. Podle pověsti odtud odnesl ďábel místního sedláka, který se pod skálou schoval před bouřkou.
Bouzov založil Búz z Búzova počátkem 14. století. V té době to byl spíše nevýznamný hrádek. Význam získal až později, když v roce 1396 přešel do držení Heralta z Kunštátu. K pánům z Kunštátu totiž patřil i Viktorin Boček, otec Jiřího z Poděbrad, který na hradě často pobýval. Historikové se domnívají, že český král se narodil právě zde. Kunštátští vlastnili i nedaleké Loštice, proslulé výrobou tvarůžků. Hrad měl v majetku řadu okolních vsí a střežil i obchodní stezku z Olomouce do Prahy. 
Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler se do Bouzova zamiloval a hodlal z něho zřídit jeden z hradů černého řádu SS. Koncem války tu působilo komando SS, které v nedalekém Javoříčku povraždilo 38 mužů. Nacisté obec vypálili 5. května 1945. V 90. letech probíhal vleklý soudní spor německého rytířského řádu o navrácení Bouzova, zkoumalo se, zda rytíři byli, či nebyli nacisté. Spor skončil pro rytíře neúspěšně. 
„Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali 
Největší dílo Václav Levý vytvořil u obce Želízy. Jsou to dvě téměř desetimetrové Čertovy hlavy. Kdysi na nezalesněném vrchu strašily pocestné, dnes k nim musíte vystoupat do kopce. Místní znalci s hrdostí tvrdí, že po sochách amerických prezidentů v Jižní Dakotě jsou to největší sochy v přírodě na světě. Zajímavé jsou jejich oči, zorničky mají tvar šesticípé hvězdy.
Zajímavostí je, že zde má ležet podle pamětí již zesnulého špičkového kriminalisty Miloslava Nečáska ivrah Otýlie Vranské, pitevní laborant Pavlíček, který se Nečáskovi soukromě přiznal v roce 1933 a v Bohnicích spáchal o dvacet let později sebevraždu oběšením. Policista Nečásek byl například hlavním vyšetřovatelem brutální vraždy Herty Černínové z roku 1951 známý také jako případ “Kvadratura ženy”. Nečásek určitě nebyl žádný pohádkář a lovec laciných senzací. Jak víme vrah Otýlie Vranské nebyl nikdy dopaden a jde o jeden z nejzáhadnějších případů v dějinách naší kriminalistiky.
Možná ještě větší záhadou a zajímavou konspirační teorií je, že na bohnickém hřbitově údajně leží svůj věčný spánek i Gavrilo Princip – muž který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Princip zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín, následně byl pohřben v neoznačeném hrobě a v roce 1920 exhumován a odvezen do Bosny, když hrob určil pouze jeden český voják z pevnosti.
Ještě za dob rodu Kolowratů však ve věži býval archiv dokumentů, zvaný listovna. Snad tam některý astrál listoval ve starých aktech. Je totiž běžné, že astrální bytosti, které se za života zabývají intenzivně, dlouhá léta a se zájmem jistou prací, pokračují v tom i po své smrti. 
