Robert Hucko z Tajemných míst po stopách raket V2 (Usedom/Německo)

Cieľom môjho putovania po ostrove Usedom v Nemecku boli miesta, kde sa manipulovalo s raketami V2.

Najzaujímavejšie však boli pre mňa miesta skúšok rakiet. Takým je aj Prüfstand 13. Dobre zachovaná testovacia zakladňa v tvare kruhu, obohnaná bezpečnostnou násypovou stenou. Kruhová úprava terénu je poznateľná aj na Google earth a dobre ju rozoznávate aj priamo na mieste. Čo  neprehliadnete, sú stopy po bombardovaní. Aj po toľkých rokoch sú stále dobre viditeľné. Poznať na nich dokonalú prípravu britského letectva. Na fotografiách sú ako malé jazierka, či niekoľko za sebou.
Násypová stena je pekne čitateľná v teréne aj napriek hustému lesnému porastu.

Na najvýchodnejšom pobreží Baltického mora, kde ústi rieka Peene, bola vybudovaná kompletná infraštruktúra pre testovanie a zdokonaľovanie rakiet V2. Množstvo neúspešných vzletov pod dozorom Luftwaffe vykonal od roku 1939 do 1943 so svojim tímom Wernher von Braun. Konštruktér rakety, ktorá bola schopná letieť do vesmíru. Nemci však potrebovali v prvom rade účinnú zbraň. Takú, aká by úspešne zničila Londýn.

Je známe, že napriek neúspechom bola Braunom Hitlerovi odprezentovaná strela, ktorá ako prvá dokázala požadovane vzlietnuť. V tom čase bol Hitler znepokojený meškaním pri vývoji. Napriek úspešnej prezentácii bol dohľad nad projektom zverený veleniu SS. Spojenci ani netušili, že na severe Nemecka pripravujú smrtonosnú raketu. Informáciám od Poliakov, ktoré Briti dostávali, nevenovali dostatočnú pozornosť. Boli pre nich podivné, až neuveriteľné. Poliaci mylne označili raketu bezpilotným lietadlom. Kto však v tej dobe mohol niečo tušiť o raketách a vôbec vedieť ich správne pomenovať.
Nemci nakoniec poslali niekoľko rakiet a v Londýne museli natiahnuť ochranné siete, balony apod. inú ochranu v tom čase voči véčkam nepoznali. Podnikli prieskumné lety nad ostrovom, kde boli testovacie rampy určené informátormi a úspešne identifikovali ciele. Po zhodení dvetisíc ton bômb britským letectvom RAF na ciele v Peenemünde v auguste 1943 sa testovanie presunulo na viacero miest v Európe.

CZ

Cílem mého putování po ostrově Usedom v Německu byla místa, kde se různým způsobem manipulovalo s raketami V2.

Nejzajímavější však byly pro mě místa zkoušek raket. Takovým je i zkušební zařízení 13. Dobře zachovaná testovací základna ve tvaru kruhu, obehnána bezpečnostní násypového stěnou. Kruhová úprava terénu je poznatelná i na Google earth a dobře ji rozeznáváte i přímo na místě. Co nepřehlédnete, jsou stopy po bombardování. I po tolika letech jsou stále dobře viditelné. Je na nich znát  dokonalou přípravu britského letectva. Na fotografiích jsou jako malé jezírka, či několik za sebou. Násypová stěna je pěkně čitelná v terénu i přes hustému lesnímu porostu. Místo německé úřady úmyslně „znepřístupnili“ matoucími vyznačením hranic ptačí rezervace (místo leží mimo rezervaci a je beztrestně přístupné).

Na nejvýchodnějším pobřeží Baltského moře, kde ústí řeka Peene, byla vybudována kompletní infrastruktura pro testování a zdokonalování raket V2. Množství neúspěšných vzletů pod dozorem Luftwaffe provedl od roku 1939 do 1943 se svým týmem Wernher von Braun. Konstruktér rakety, která byla schopna letět do vesmíru. Němci však potřebovali v první řadě účinnou zbraň. Takovou, jaká by úspěšně zničila Londýn.

„Když jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že hledám na pobřeží vhodné místo pro pokusnou stanici, navrhla mně matka Peenemünde. Děda tam ještě lovil divoké husy. Prohlédl jsem si místo i okolí a na první pohled jsem si je zamiloval,“ řekl po válce Braun.

Je známo, že navzdory neúspěchu byla Braunem Hitlerovi představeny střela, která jako první dokázala vzlétnout. V té době byl Hitler znepokojen zpožděním celého vývoje. Navzdory úspěšné prezentaci byl dohled nad projektem svěřen velení SS.
Spojenci ani netušili, že na severu Německa nacisté připravují smrtonosnou raketu. Informacím od Poláků, které Britové dostávali, nevěnovali dostatečnou pozornost. Byly pro ně podivné, až neuvěřitelné. Poláci mylně označili raketu jako bezpilotní letadlo. Kdo však v té době mohl něco tušit o raketách a vůbec umět je správně pojmenovat. První balistická raketa světa udeřila na Londýn v noci na osmého září 1944, vylétla z Haagu. Jméno V-2 jí dal osobně mistr a ministr propagandy Josef Goebbels. Ten totiž raketu A-4 překřtil na Vergeltungswaffe 2 (zbraň odvety číslo 2) – tedy V-2. . V hlavách nacistických vědců byly připraveny i další verze raket. Jako V-3 Němci označovali obří dělo s velkým dostřelem. K jeho dokončení však nikdy nedošlo, na tehdejší dobu převratný systém nebylo naštěstí možné se soudobou technikou uskutečnit. První raketa V-2, která na Londýn dopadla v noci ze sedmého na osmého září, 

Britové podnikli tedy tajné průzkumné lety nad ostrovem, kde byly testovací rampy určeny informátory a úspěšně identifikovali cíle. Po shození dva tisíce tun bomb britským letectvem RAF na cíle v Peenemünde v srpnu 1943 se testování přesunulo na několik míst v Evropě.

text a foto: Robert Hucko

Prüfstand 13, Peenemünde, Nemecko

 

 

 

 

Dr. Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun,

byl konstruktér německých a později amerických raket. Zkonstruoval kromě jiných raketu V-2, kterou Německo ostřelovalo Londýn, či Saturn V, který vynesl první lidi k Měsíci.

Český Šternberk, hrad s tajemnou betlémskou hvězdou

Jednou z nejkrásnějších scenérií Posázaví je bezesporu Český Šternberk. Silueta hradu, tyčící se už více jak 760 let pyšně na desítky metrů vysoké skále nad řekou, je pro každého, kdo projíždí kolem, ať už na kánoi, vlakem nebo autem, vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Stejně výrazná, jako je stavba této fortifikační stavby, je i její historie. Hrad byl totiž založen odnoží rodu Benešoviců, která byla příbuzná s nechvalně proslulým Závišem z Falkenštejna, který svojí přinejmenším zbabělostí, pokud to nebyla přímo zrada, způsobil porážku a smrt českého krále Přemysla Otakara II v bitvě na Moravském poli a následnou okupaci českého království Branibory. Ještě po více jak sto letech to bylo zdejším pánům s erbem žluté hvězdy v modrém poli vytýkáno. Název hradu je odvozen od erbu jeho zakladatelů Divišoviců – zlaté osmicípé hvězdy (německy: Stern: hvězda, Berg: hora). Je výjimečné, že hrad je dodnes v držení rodu Šternberků. Nyní je vlastněn už 20. generací potomků zakladatele. Natáčela se tady pohádka Anděl Páně a také zde měla své královské sídlo rodina princezny Arabely.

Jinak se ale zdejší panstvo těšilo oblibě až do konce svého panování. Posledního majitele hradu se dokonce ani komunisté neodvážili vyhodit, a tak mohl zůstat bydlet na hradě a pomáhat při jeho udržování. Otázkou ale je, nakolik to muselo být pro pana ze Šternberka vnitřně bolestivé, když mohl dělat na něčem, co bylo ještě nedávno jen jeho, tak maximálně správce! Pokud ale dnes dorazíte pod hrad, uvidíte vlát na jeho hradbách znovu rodové zástavy Šternberků. Hrad jim byl totiž na rozdíl od jiných šlechtických rodů, kteří si pošpinili čest kolaboranstvím s Němci, už na počátku 90. let minulého století bez problémů vrácen.

Také legend se kolem Českého Šternberka za ty stovky let jeho existence vyrojilo hned několik. Podle jedné z nich, je možno v lese na vrcholovém skalisku nad řekou naproti hradu, v místech, kterým domorodci říkají V ohradách nebo Čertův kámen, najít otisk koňské podkovy. Podle pověsti odtud odnesl ďábel místního sedláka, který se pod skálou schoval před bouřkou.

O tom, že pověsti o pokladech nemusí být vždy jen pustou chimérou, svědčí i příklad tzv. Šternberského pokladu, který obsahuje četné předměty ze 17. a 18. století, nalezené v roce 1971 náhodou při opravách v odlehlé části hradu. Podle místních pověstí se skály pod zámkem vždy jednou za rok otevřou na Velký pátek a z těchto puklin se pak sype zlato do řeky. Je pravda, že se dosud dá v Sázavě, ovšem za použití nejmodernější technologie, nalézt malé kousky zlata. Ne nadarmo říkají trampové Sázavě Zlatá řeka. Její štědrosti si byli dobře vědomi už Keltové, kteří si v této oblasti postavili několik střežených oppid. Také jedna z největších nalezišť zlata v českém království začínala kdysi někde v těchto místech a táhla se až k soutoku s Vltavou.

PROHLÍDKA JE POUZE S PRŮVODCEM, otevřeno út- ne od 9-18 hod.

Český výklad  
Dospělí   125 Kč
Studenti do 26 let, důchodci   85 Kč
Děti od 4 do 15 let   65 Kč
Rodinné (2 dospělí + 2-3 děti do 15 let) 350 Kč

Mapa zde

(Korzo)

Alexandrit, tajemný kámen Ruska

Alexandrit  kámen duality, kouzelný drahokam, štěstí i neštěstí podle  kontextu doby a kultury. Nikdy nepřestane být obdivován  astrology i mineralogy na celém světě. Jeho zásoba na Urale je již vyčerpána. Nyní se těží i v jiných oblastech světa, je vyráběn také synteticky, ale legenda o Alexandritu z Uralu stále žije.  

V antikvariátu mne zaujala zašlá  kniha  spisovatele N.S.Leskova (1831-1895) , který při svých cestách i několikrát navštívil Prahu.  Povídka s názvem „Alexandrit“ a podtitulem „skutečná událost v mystickém zabarvení“ vybízí k pátrání po osudech tohoto zvláštního krystalu odrůdy chrysoberylu, který se řadí mezi nejdražší drahokamy. Je opředen mnoha legendami, které se pojí s historií a tajemstvími spojenými s posledními ruskými cary. Rok 1833, pohoří Ural – místo, kde se odděluje Evropa a Asie – smaragdové doly nedaleko Jekatěrinburgu. Na konci dne jeden z horníků přinesl kameny, které považoval za smaragdy k ohni a jejich zelenomodrá barva se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v brilantní odstín červenofialové až malinové. Zpočátku byli horníci zmateni a když ráno za denního světla se kameny opět zbarvily na zelenomodrou barvu, uvědomili si, že nalezli nový  a tajemný klenot. Finský mineralog mu dal jméno Diaphanite, avšak byl to ruský šlechtic L.A.Pierowskii, který se chtěl zalíbit carské rodině a okouzlen barvami, které připomínaly staré ruské vojenské barvy, věnoval krystal r.1834 budoucímu ruskému caru Alexandru II., k jeho 16.narozeninám a na jeho počest ho přejmenoval na Alexandrit. Kámen s neobvyklou dualitou barev se stal národním kamenem carského Ruska a navždy se spojil s osudem carské rodiny.    

Zvláštní je i srovnání změny barev  kamene s osudy  ruské monarchie. Alexandr II., zvaný též car „osvoboditel“  byl velkým reformátorem – symbolicky zelená barva kamene ve dne , přežil 11 pokusů o atentát, který se mu nakonec stal osudným /stal se obětí rodícího se terorismu a  r.1881 zemřel rukou atentátníka, který po něm hodil  podomácku vyrobenou bombou/, symbol červené barvy v kameni – barvy krve.

Také osud posledního ruského cara Mikuláše II. je spojen se symbolikou barev kamene. Období šťastného života carské rodiny, vystřídal nešťastný konec v Jekatěrinburgu, jen 45 mil od nálezu prvního Alexandritu pojmenovaném podle jeho dědečka  Alexandra II. V oblečení  jeho čtyř dcer se našlo mnoho drahokamů, včetně Alexandritů, zašitých v oblečení a tvořících jakousi neprůstřelnou vestu při masakru ve sklepě domu, kde byla rodina vězněna a zavražděna ruskými bolševiky r. 1918.  Bylo vypáleno celkem 103 střel. Někdy bývá Alexandrit nazýván prorockým  drahokamen, protože se mění v  umírajícím dni na červený , stejně jako dynastie Romanovců skončila v hrozném krveprolití. Další záhadou spojenou s Alexandritem se zdá být i obraz s podobiznou Alexandry Fjodorovny, což byla matka Alexandra II. Jsou známy různé verze tohoto jejího portrétu, na každé však mají kameny na perlovém   závěsu a na šatech jinou barvu, zdají se být ideálními Alexandrity. Podivné na celé záležitosti s obrazem však je, že v době vytvoření obrazu  před rokem 1830   nebyl ještě alexandrit  objeven a v této kvalitě se nemohl mezi ruskou šlechtou vyskytovat. Po II.světové válce se drahokamu říkalo „ kámen vdov“ vzhledem k tomu, že jako národní kámen se skoro v každé rodině  vyskytoval /ať již pravý  či již v syntetické podobě /. V kontextu velkých ztrát života mužů ve válce /přes 7mil/.se v každé rodině vyskytovala také  vdova, která tento kámen vlastnila.

Alexandrit  je kámen blíženců, kterým vládne planeta Merkur, kámen přeměny, stimuluje vášeň a posiluje prosperitu. Je jedním z nejcennějších  výtvorů přírody. Kameny nad 1 karát dramaticky zvyšují jeho cenu a síla jeho barevného efektu vždy záleží na lokalitě výskytu. Kameny z Uralu jsou však již unikát podpořen legendami a svým příběhem.

Martina Horňáková, redaktorka Tajemnamista.cz

Krivý les, Poľsko

Keď človek začne vnímať, ako život rýchlo beží, je už zväčša neskoro na akúkoľvek rekapituláciu alebo dobehnutie zameškaného. Dnešná doba nepraje ľuďom, aby si ho užili a zistili, aký jedinečný dar majú. Preto som sa rozhodol vo svojom (teda dúfam) polčase rozpadu objavovať a hľadať veci, ktoré bežný smrteľník nepozná. Bude to neuveriteľné, ale na Crooked forest ma upozornil Alice Cooper…

Prejdime však k podstate a skúsme sa pozrieť spolu na to, čo sa v pohraničí severozápadného Poľska ukrýva v jeho lesoch.
V katastri obce Nowe Czarnowo v blízkosti kanálov rieky Odry na Poľsko-Nemeckom pohraničí sa nenápadne kúsok od elektrárne, už pravdepodobne cez osemdesiat rokov, schováva zvláštny krivý les.

On vlastne až tak nenápadný nie je. Pre turistov áno, no domáci ho majú pod oknami novej bytovky. Chránená prírodná oblasť je našťastie samozrejmosťou. Stromom dnes nerozumieme a snažíme sa ich doslova vyhubiť. Nahrádzame dlhotrvajúce domestikované biotopy exotmi z hypermarketov. Tu však musela zasiahnuť vyššia moc a múdro urobila. Nájsť v lese jeden zle či podivne rastúci strom nie je problém. Ak ich je cez tristo kusov na priestore basketbalového ihriska, niečo sa deje. Rozum dá, že krivé stromy v takom rozsahu nerastú len tak. Čo sa im stalo, prečo je väčšina akoby zlomená. Iné do tvaru ypsilónu. Na prvý pohľad tajomné a nezmyselné. Určite záhadné, veď už pred druhou svetovou vojnou sa im niečo stalo a nik z domácich nevie čo.

Rozuzlenie môže mať jednoduché riešenie pre racionálne uvažujúcich ľudí. V dávnych časoch, keď nebolo toľko strojov a akékoľvek výrobné procesy, uľahčujúce prácu boli prospešné sa možno jednotlivec alebo celá firma, zaoberajúca sa výrobou lodí podujala na experiment. Vysadené borovice začali pri ich raste deformovať a zámerne ničiť tak, aby výsledok dával jednoducho spracovať drevo na pramice. Je to však dostačujúce vysvetlenie?

Nemusi byť! Je strom poškodený v zárodku vždy rastúci tak, aby sa práve tá poškodená čas sústredila neustále pri zemi alebo v jej bezprostrednej blízkosti? Aj strom nalomený, či odpílený v nejakej jeho kmeňovej časti ju posunie vždy vyššie. Neboli tie stromy poškodené až neskôr alebo nepôsobí na nich neznáma sila?

To už dnes nezistíme dôveryhodne. Povojnové usporiadanie Poľska a zmena osadenstva je zmenená na nepoznanie. Nik z tých, čo stromom takto zmenili život, už zrejme nebude medzi nami.  Jedno je však isté, les si za každého počasia pre vás pripraví neopakovateľnú atmosféru. Posedieť, prípadne poležať si je na ich kmeňoch nezabudnuteľné.

foto a text: Robert Hucko
www.ruun.sk

MAPA ZDE

 

Ďáblův most, který se nesmí přejít

Kromlau je malé městečko ležící na severním okraji okresu Görlitz severně od města 
Weisswasser.Nemá ani 2 000 obyvatel, zato má zámecký zato má zámecký park, 
který je svojí rozlohou 200 ha vůbec největší v Německu.

Most jako z pohádky, který má však strašidelný název – to je Rakotzbrücke neboli Ďáblův most v německém městě Kromlau. Fascinuje tím, jak spolu se svým odrazem na hladině vytváří dokonalý kruh. Je proto hojně vyhledáván turisty a fotografy. Nezkoušejte však po tomto mostě přejít – se zlou byste se potázali.

Pokud hledáte zajímavé památky ve spolkové zemi Sasko, pak Rakotzbrücke by neměl chybět ve vašem cestovním seznamu. Tento architektonický zázrak najdete u městečka Kromlau nedaleko polských hranic. V roce 1860 jej nechal postavit Friedrich Hermann Rötschke, rytíř z Kromlau. Ovšem tím, jak neobvykle a současně nebezpečně most vyhlíží, se mu dostalo přívlastku ďábelský, neboť lidé měli dojem, jako by jej postavil sám Satan. Jeho vysoký, úzký kamenný oblouk se klene přes Rakotzsee –Ďáblovo jezero a odrazem na klidné vodní hladině dotváří dokonalou iluzi kruhu.

Neobyčejný most však ve skutečnosti postavily ruce obyčejných smrtelníků – z velkých kamenů zasazených přímo do mostního oblouku a šedých bloků čediče.Čedičové bloky byly přivezeny z různých lomů v Sasku, Švýcarsku i z Čech.

Architekt, který most navrhl, zřejmě nadřadil estetické hledisko nad jeho praktické využití. Nejeden by zapochyboval, zda měl vůbec sloužit k přecházení. Pravdou je, že na most je dnes zakázáno vstupovat kvůli zachování památky pro budoucí generace. Návštěvník se musí spokojit jen s tím, že most bude pozorovat a fotit. Zvlášť magický dojem prý vyvolává při východu či západu slunce.

Park založil Friedrich Herrmann Rotschke roku 1844 po vzoru anglických parků a postupně jej vybavil různými pseudohistorickými artefakty, které by romantickým spisovatelům mohly posloužit jako kulisy pro celou knihovnu románů.

Možná že umělecké ruiny opradu přibývaly podle přečtených svazků, kdo ví? Na konci 19. století nastala etapa, která dala parku prakticky dnešní půvab.Roku 1889 Friedrich Leopold von Egloffstein nechal lesopark osadit tisíci azaleami a rododendrony, které dnes květen co květen jezdí obdivovat turisté z celého světa.

Autor: Yvonne K./extrastory/ Jiří Vítek

Vstupné: 2,50 €

Otevírací doba:
Od pondělí do pátku od 7:30 do 16:00
Sobota (květen až říjen) od 10:00 do 12:00

MAPA ZDE V ODKAZU

Od Prahy  224 km

Od Brna    433 km

Z Ostravy   450 km

Pohádkový hrad, který si oblíbil Himmler

Bouzov, jeden z nejhezčích moravských hradů, si zamilovali turisté i režiséři pohádek. Jeho kouzlu podlehl také říšský vedoucí SS Heinrich Himmler. „Pohádky“ v jeho podání ale byly velmi ponuré a plné krve. Hrad leží mezi Olomoucí a Zábřehem, asi osm kilometrů od Mohelnice. Než se k hradu přiblížíte na dohled, párkrát se vám v lesích ztratí, aby se znenadání vynořil na kopečku přímo před vámi. Vypadá jako filmová kulisa, i proto sem kromě turistů míří hodně svatebčanů, kteří tu svoji novomanželskou pohádku chtějí zahájit právě zde.

Hrad jako z pohádky

Po krátké seriózní exkurzi po pokojích, absolvované v nezbytných pantoflích, to potom průvodkyně na hradním nádvoří konečně „rozbalí“. „K téhle věži letěl Jíra za svou Jasněnkou,“ natahuje ruku směrem k Hlásce. Někdo s úžasem zírá, ti informovanější trousí moudra typu „Já to přece říkal“. Každopádně to většinou zabere i na nudící se dorost. Bouzov působí natolik pohádkově, že se tu filmaři o natáčení doslova perou. Kromě Jasněnky se hrad objevil v celé řadě dalších pohádek a filmů, jako je například O medvědu Ondřejovi, Kopretiny pro zámeckou paní, Navrácená krása, Třetí sudička, Princezna Fantaghiro, ale třeba i Mladý Indiana Jones či Arabela.

Bouzov založil Búz z Búzova počátkem 14. století. V té době to byl spíše nevýznamný hrádek. Význam získal až později, když v roce 1396 přešel do držení Heralta z Kunštátu. K pánům z Kunštátu totiž patřil i Viktorin Boček, otec Jiřího z Poděbrad, který na hradě často pobýval. Historikové se domnívají, že český král se narodil právě zde. Kunštátští vlastnili i nedaleké Loštice, proslulé výrobou tvarůžků. Hrad měl v majetku řadu okolních vsí a střežil i obchodní stezku z Olomouce do Prahy. Po třicetileté válce, během níž ho švédská vojska hodně poničila, začal Bouzov chátrat. Hrad v rozvalinách koupil roku 1696 řád německých rytířů. Sice měl sloužit jako řádový hrad, ale majitelé, usazení hlavně v Bruntále a Dlouhé Loučce, se o majetek moc nestarali. Záchrana přišla až koupí hradu velmistrem řádu Evženem Habsburským, který z něj chtěl zbudovat reprezentační sídlo Přestavba začala roku 1895 pod vedením architekta von Hauberrisera, trvala 15 let a stála asi 20 milionů zlatých. Výsledek je patrný dodnes. Hrad dostal ráz německého hradu, červeno-bílé okenice značí habsburskou příslušnost. Podobnou stavbu u nás nenajdeme. Po státním převratu byl hrad Řádu konfiskován.

Dne 4. listopadu 1918 obsadilo československé vojsko hrad. Tento akt byl vyvolán tím, že vnitřní zařízení hradu patřilo arcivévodovi Evženovi Habsburskému a po rozpadu monarchie byl majetek Habsburků v novém státě konfiskován. Československé vojsko hrad opouští až v roce 1923, k čemuž přispělo dobrovolné odstoupení arcivévody Evžena z funkce velmistra Řádu německých rytířů a rozhodnutí Mezinárodního soudu v Haagu, který stanovil, že Řád je mezinárodní duchovní a charitativní instituce a tudíž jeho majetek nepodléhá konfiskaci. Řád Evženův majetek a inventář později odkoupil od československého státu zpět tak, aby sbírky zůstaly v celku uchovány. Řádu hrad patřil až do roku 1939, kdy jej zabavili nacisté, v průběhu druhé světové války byl předán do správy tzv. Hlavního hospodářského a správního úřadu SS se sídlem v Berlíně a sloužil jako skladiště zabaveného majetku. Po druhé světové válce byl hrad zkonfiskován československým státem. Ve státní správě je dosud, snahy Německého řádu o navrácení hradu nebyly prozatím úspěšné.

Himmler byl posedlý mystikou

Bouzov byl v majetku řádu až do roku 1939. Po nástupu nacistů ho paradoxně Němci sebrali Němcům. Nacisté řád rozpustili, majetek zabavili. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler se do Bouzova zamiloval a hodlal z něho zřídit jeden z hradů černého řádu SS. Koncem války tu působilo komando SS, které v nedalekém Javoříčku povraždilo 38 mužů. Nacisté obec vypálili 5. května 1945. V 90. letech probíhal vleklý soudní spor německého rytířského řádu o navrácení Bouzova, zkoumalo se, zda rytíři byli, či nebyli nacisté. Spor skončil pro rytíře neúspěšně. Zdi hradu ale nezažily jen pohádkové pobíhání vesele natvrdlých princů a rozjívených princezen. Pro svůj germánský vzhled si Bouzov v roce 2004 zahrál i ve filmu NAPOLA (Nationalpolitische Erziehungsanstal), což byl název ústavů vychovávajících německou mládež k nacismu. Bouzov evokoval řádové hrady, na nichž za svitu pochodní, dunění bubnů a v historických kostýmech předváděli nacisté své rituály.

Trojský kůň v podhradí a závěr u Coufalů

Ještě než pláchnete z Bouzova třeba do Javoříčských jeskyní nebo do zámku v Náměšti na Hané, zastavte se v podhradí. Je tu velký zábavní areál s přenáramnou atrakcí, patnáct metrů vysokou dřevěnou replikou Trojského koně, v hlavě je rozhledna.V amfiteátru se pořádají různé ukázky středověkých řemesel, jsou zde repliky starých zbraní, obléhacích strojů. Můžete si i zastřílet z luku nebo flobertky. Cestou z výletu doporučujeme zastavit se v Lošticích. Na náměstí v poetické hospodě U Coufalů si můžete dát různé tvarůžkové speciality, mezi nimi i originální pohár s tvarůžky a borůvkami. Pokud jste jen trochu příznivci zkvašeného mléka a při rozbalení syrečků, jimž tu říkají tvargle, si hned neucpáváte nos, opravdu si pochutnáte.

Přes ulici pak stojí výrobna, prodejna a muzeum. Pokud jste dodnes měli tvargli za cosi okrajového, po návštěvě Loštic zjistíte, jaká je to kulinářská specialita.

Vstupné 120 Kč/ 80 Kč

Více o hradě zde 

MAPA

 

 

 

Češi v roce 1988 zkoušeli cestu na Mars

Neosvětlená stísněná chodba, opuštěné klece a výbava z protijaderného krytu. Štola 88 má silnou atmosféru a husí kůži nevyvolává jen nízká teplota. Štolu u tišnovské cihelny na Brněnsku prověřovali psychotronici a zažila i pokusy s lidmi. Vědci zde zjišťovali, jak budou zvládat osamění na kosmických cestách.

Podzemní stavbě se věnuje první letošní díl seriálu Tajemná místa jižní Moravy. Štolu vyrazili inženýři, když potřebovali ozkoušet nové výztuže. „Stavěli jsme v Brně na místě, kde byl jíl, a ve štole jsme testovali ocelové a sklolaminátové výztuže,“ popsal František Klouba, který tam pracoval. Štolu zkoumali i sovětští psychotronici. Při testech poznávali, jestli je pod betonovým povrchem zdí ocel, nebo ne. Pouze na základě soustředění a svých údajných nadpřirozených schopností. „Měli téměř stoprocentní úspěšnost. A odnikud nemohli vědět, jak to doopravdy bylo,“ dodal Klouba.

Pár metrů štoly inženýrům stačilo, ale pak vyhloubený prostor na čas osiřel. Dokud se k němu nedostali výzkumníci experimentu Štola 88, který byl součástí mezinárodního projektu Interkosmos. Vědci chtěli zjistit, jak bude skupina lidí zvládat osamění a uzavření v malém prostoru jako při letu do vesmíru. Kvůli tomu vědci prostor rozšířili a vybavili technikou podobně jako protiatomový kryt. „V tehdejším Československu neexistovalo vhodnější zařízení,“ poznamenal duchovní otec projektu sociolog Jaroslav Sýkora.

Jak se k místu dostat

• Autem: Po silnici z Tišnova na Drásov. Parkovat lze před areálem bývalé cihelny. Je tam ale omezený počet parkovacích míst. Ke vstupu do štoly je třeba ujít dvě stě padesát metrů podél silnice.
• Městskou hromadnou dopravou: Nejbližší zastávka je Tišnov, Trnec. Staví tam autobusová linka číslo 311. Směrem na Drásov je nutné ujít dalších sedm set metrů.
• Pěšky: Také po silnici z Tišnova na Drásov.

MAPA ZDE

Dvanáct dobrovolníků podstoupilo v září 1988 simulovaný let kosmickou lodí. Dvě skupiny oddělovala přepážka a navzájem o sobě nevěděly. „Dostali jsme na starost řídicí centrum kosmické lodi. Mačkali jsme tlačítka, pozorovali žárovky, občas se spustil varovný signál,“ popsal již dříve vedoucí jedné skupiny, publicista Pavel Toufar. Účastníci si museli zvyknout na osmnáctihodinový denní cyklus. Pokus byl unikátní ve dvou ohledech. „Let doplnil výzkum možností využití čerstvé stravy ze zvířat přepravovaných v lodi,“ zmínil Sýkora. Jak se ale ukázalo, účastníci navázali se zvířaty vztah a nedokázali je zabít a sníst. A druhá unikátní věc? Do štoly se v jedné ze skupin dobrovolně uzavřela také jedna žena.

Podle Sýkory se výzkumníci do tišnovské štoly velmi pravděpodobně nevrátí. „Škoda, že zůstalo u jednoho pokusu. Náš tým jich měl naplánováno více,“ podotkl sociolog. Místo dnes patří Tišnovu, které ho nevyužívá. Štola je zabezpečená proti vloupání bezdomovců, kteří se tam čas od času po upilování zámku dostanou. „Občas se objeví zájemce o nájem. Měli třeba vizi, že by tu vznikl sklep na víno nebo pěstírna žampionů. Kvůli stálé teplotě by to bylo vhodné místo,“ navrhoval za město Luděk Štarha.

Ačkoliv Tišnov neplánuje na místě vytvořit žádné muzeum kosmického výzkumu, část štoly mohou lidé vidět veřejně. Jeden díl kovové výztuže s několikametrovým průměrem se záhadně přemístil do tamní sběrny kovů.

Autor: Jan Žlebek, http://brnensky.denik.cz/

 

 

U osady Slivice bojovala záhadná jednotka SS

Druhá světová válka v Evropě oficiálně skončila 8. května 1945, ovšem na mnoha místech se bojovalo dál. Za poslední „bitvu“ je pokládán střet u osady Slivice u Milína na Příbramsku, který 11. května 1945 vyprovokoval generál Karl von Pückler-Burghauss.Bitva u Slivice byla poslední větší bitvou druhé světové války svedenou na českém území. Podle vzpomínek sovětských vojáků zde docházelo k šíleným situacím v přímém boji. Ani plazící se postřelené německé vojáky nešlo prý zabít normálním způsobem střelbou na „tělo“, definitivně je zastavila jen kulka do hlavy.

Jednotky SS, se v té době nacházely jihovýchodně od Příbrami v oblasti Slivice–Milín–Čimelice, tedy na východ od demarkační čáry. Jejich poloha předznamenala, že měly upadnout do sovětského zajetí. Puckler-Burghauss se i přes tento fakt pokoušel dostat do amerického zajetí, což se mu nepodařilo. Němcům tedy nezbývalo, než se v okolí Slivice opevnit a čekat až si pro ně přijdou. Smyčka se začala rychle utahovat. Německé jednotky se dostávali do bojů střídavě se sovětskými partyzány a členy hnutí odporu, které vedl sovětský kapitán Olesenskij. Došlo ale i ke střetu s předsunutými americkými jednotkami. V posledních fázi boje, který už proti jednotkám generála Burghausse vedla Rudá armáda, docházelo k téměř hororovým situacím.

Podle vzpomínek vojáka Jolkina připomínali němečtí vojáci tzv. nesmrtelné. „ Kousek ode mne se plazil raněný Němec, měli jsme sice nařízeno brát všechny raněné, ale takovéto případy byly důstojníkům většinou jedno. Jeden z našich k němu přiskočil a střelil ho do zad. Němec se sice zkroutil jako červ, ale hýbat se nepřestal. Ten voják do něj vypálil další ránu, ale ten Němec prostě nezemřel“. Všimli si toho i ostatní vojáci. Rudoarmějci podle vzpomínek nemohli dorazit raněné, ani když do nich nasypali zásobník samopalu.  Zabrala až kulka do hlavy. Němci nakonec opouštěli hromadně kryty a pozice a začali se vzdávat, protože je údajně napadali dokonce vlastní ranění vojáci. Šlo o tajný výzkum, drogy?

V roce 1970 byl v Slivici postaven pomník bitvy a od roku 2001 muzeum v Příbrami, armáda České republiky a české kluby vojenské historie každoročně pořádají rekonstrukci bitvy.

MAPA ZDE

 

Dětská psychiatrická léčebna v Dubí

Léčebna bývala dříve lesním zámečkem. Výstavní vila pochází z druhé poloviny 19. století, v té době sloužila jako reprezentativní sídlo továrníka Antona Tschinkela. Ten vyráběl porcelán, soudky a také v Dubí založil klimatické lázně. Později ale upadl do konkurzu a o majetek včetně luxusní vily přišel.

Na ctěného pana továrníka ale záhy dopadla krize osmdesátých let, zkrachoval a jeho majetek přešel do konkurzu. Během okupace pak sloužila budova jako škola a po válce zde byla zřízena dětská ozdravovna pro nemocné tuberkulózou. Od začátku 50. let minulého století zde však začal působit zakladatel moderní neurofyziologie, profesor Jan Pfeiffer a místo se logicky stalo velice obávaným nejen pro místní obyvatele a návštěvníky lázní. V roce 1957 byla vila kompletně přestavěna na dětskou psychiatrickou léčebnu, přibyly i mříže do oken.

Na dětech se tu údajně zkoušely například elektrošoky.“Mám takovou zasutou vzpomínku, že jsem tam ležel na nějakém lůžku, v ruce jakési gumové hračky a je to spojené s velkou bolestí, vzpomínkou na dost tvrdé vyšetřování. Elektrošoky však nemůžu stoprocentně potvrdit,” vzpomíná na svůj pobyt v Dubí například Roman Szpuk, který tu coby šestiletý pobýval dva měsíce.

Počátkem 60. let začali lékaři v Dubí experimentovat také s podáváním LSD.Propagátorem této léčebné metody byl u nás v oné době i MUDr. Stanislav Grof, který údajně podáváním různého množství látky vracel pacienty do kojeneckého a dětského věku, díky čemuž se rozpomínali na zážitky, které se jejich mozek snažil potlačit. A nouze nebyla pravděpodobně ani o fyzické tresty.

„Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry.  Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.“   Stanislav Grof

Pacienti i lékaři léčebnu opustili v roce 1983, následně zde byl diagnostický ústav. Později začal celý areál chátrat, dům byl navíc poškozený výbuchem v kotelně. I tak byl ale dlouhé roky na prodej.

dubí2

Dopis sestry redakci: 

Sama jsem tam pracovala bezmála 28 let od r.68 až do jejího zrušení.Píšete ,že se pacienti směli zdržovat pouze v areálu léčebny.Ano byly to děti a my jsme za ně měli plnou zodpovědnost.Dítě mohlo v nestřeženém okamžiku utéci buď na rušnou Ruskou ulici nebo i jinam do vzdálenějších neohrazených prostor. Vzal byste si vy, odpovědnost na sebe za zaběhnuté nebo zraněné dítě.,?My jsme musely psáti protokoly o každém sebemenším úrazu dítěte. O elektrošocích, není nic známo.Některé děti byly velmi neklidné,dokázaly poranit sebe i druhé děti,musely být proto chráněny určitou izolací,dnes občas kritizovány některými navoněnými paničkami,které o takovéto práci nemají ani ponětí. Zapomněli jste se tam zmínit o dlouholetém primáři MUDr.Bošovi,který se této práci věnoval dlouhou řadu let. A to,že budova léčebny vypadá tak jak je zobrazena může turecké hospodářství v naší republice.Dříve,než opět hodláte napadnout nějaké zařízení,tak si opatřete potřebné pravdivé skutečnosti.

 

EVA: V Dubí jsem bydlela, řádové sestry chodily ven hlavně na louky za léčebnou. Říkali jsme jim Moravská pole. Děti co jsme potkávaly byly hlavně poškozené fyzicky. Nedávno jsme o tom mluvila se spolužáky a jsme na rozpacích.

dubi 3

MAPA ZDE

Dolský mlýn proklel zavražděný syn

Dolský mlýn leží v Národním parku České Švýcarsko poblíž soutoku řeky Kamenice a Jetřichovické Bělé, asi 1,2 km východně od Kamenické Stráně, do jejíhož katastru též přísluší. Cesta od silnice k němu je celkem dlouhá, odhadem tak 3 km

První písemné zmínky o mlýnu pocházejí z roku 1515. Jednalo se o trojkolový mlýn, přičemž dvě kola poháněla mlecí zařízení a třetí pilu. Od roku 1696 do roku 1910 byl mlýn majetkem rodu Pohlů. Ti jej několikrát přestavovali, v roce 1727 barokně, později pak ještě v letech 1819 a 1845. Vzhledem k tomu, že Kamenice byla využívána k splavování dřeva, nemohli majitelé v tomto období odvádět vodu do náhonu a tudíž nemohli mlít.

Toto bylo majitelům kompenzováno právem vyrábět pivo a pálenku. Okolí Dolského mlýnu také ožilo turistickým ruchem poté, co byla roku 1881 zahájena přeprava na lodičkách ve Ferdinandově soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem. Mlýn byl po roce 1945 opuštěn a od té doby chátrá. Budova už je jen torzo z obvodových zdí. Po ostatních staveních zbyly už jen základy. Mlýn je možno ve své funkční podobě spatřit v pohádce Pyšná princezna, kde je záběr na celé stavení i s náhonem. Později se už ve velmi zchátralé podobě objevil v řadě dalších filmu jako Peklo s princeznou, Ztracený princ, Čertova nevěsta, Pravý rytíř.

Legenda vypráví o tragédii, která se tu prý udála v 16 století.

Mlynářův syn odešel do světa na zkušenou. Když se po letech vracel, byl už z něj muž a jeho tvář zdobil plnovous. Nevracel se s prázdnou, nejen že na cestách dospěl v muže, stal se z něj navíc velký boháč. Cestou domů se zastavil v hospodě a vyprávěl sousedům o všem, co ho ve světě potkalo. Navečer vyrazil k mlýnu, byla už tma a on chtěl své rodiče překvapit. Předpokládal, že v noci nebude poznán a tak se nechal ubytovat jako pocestný. Bohatě mlynáři za nocleh zaplatil a uložil se k spánku. Zlato však zaslepilo mlynářovi oči. Spícího pocestného společně se ženou zavraždili a okradli, tělo ještě v noci zakopali v lese.

Dolský_Mlýn_-_panoramio

Druhý den ráno se přišel sedlák zeptat, zdali mají radost ze shledání se synem. S vědomím, že zavraždili vlastního syna, nemohli žít. Prý ještě téhož dne se mlynář oběsil a jeho žena skočila do náhonu. A jak už to tak bývá, dodnes prý po okolí bloudí duchové zavražděného mlynářova syna a jeho rodičů a čekají, až je nějaká dobrá a poctivá duše vysvobodí.

MAPA ZDE

Klášter Rosa Coeli: Víru přemohl hřích

Letopisec Gerlach prorokoval nejstaršímu ženskému klášteru v Čechách trvání „do skonání věků“. Jeho proroctví se ovšem nenaplnilo a klášter zanikl už po 346 letech. Poddaný lid totiž jeptišky z kláštera v Dolních Kounicích na věčné časy vyhnal, už se tam nikdy nevrátily. Místní pověsti dokonce tvrdí, že řeholnice byly v noci vyvražděny místními řezníky.

Dílo zkázy, které se ani husitům nepovedlo, nakonec dokonaly samy milosrdné sestry. Totálně zničily pověst nejstaršího ženského kláštera v Čechách a podepsaly si tím svůj ortel. Želivský opat Gotšalk, jenž v roce 1183 vyslal z Louňovic do Dolních Kounic první konvent sester premonstrátek, se musel obracet v hrobě! Místo, které mělo sloužit Bohu a spáse lidských duší, se stalo doupětem neřestí! Více než klášteru se podobalo nevěstinci.

Vše začalo s příchodem nového probošta Martina Göschela v roce 1517. Ten během svého působení v Jihlavě načichl luteránstvím, které tam tehdy hlásal místní farářPavel Sperat a jež se šířilo zejména v oblastech obydlených převážně německým obyvatelstvem. Ambiciozní Göschel už po čtyřech letech svého působení k luteránské víře konvertoval, avšak teplého místečka na faře se nemínil vzdát.  Klášter tou dobou prosperoval. Patřily mu celé Dolní Kounice i s hradem a mnoho okolních obcí, jejichž poddaní poslušně odváděli farnosti desátky a vypomáhali jako levná námezdní síla při opravách a stavbách chrámového komplexu. Ovšem nejen materiálních statků si probošt Göschel užíval, ale i dalších pozemských slastí. Svou slabostí pro ženy se nijak netajil, a snad i proto byl mezi jeptiškami tolik oblíben. Byl si tak jistý, že je mu doba nakloněná, že s jednou z řeholnic dokonce uzavřel sňatek! Morálka tak v klášteře nadobro upadla. Jeptišky totiž svého „nadřízeného“ věrně napodobovaly. Po celém okolí se šuškalo, jakým nevázaným orgiím se za klášterními zdmi Kristovy nevěsty oddávají. 

rosa1

Aby té drzosti nebylo málo, pokusil se Göschel dokonce klášterní majetek přivlastnit a požádal o jeho zapsání do moravských zemských desek. To vzápětí vyvolalo ostrou reakci z nejvyšších pater. Olomoucký biskup zbavil probošta funkce a král Ludvík Jagellonský vydal rozkaz k jeho vyhoštění z kláštera. Göschel ale těchto nařízení vůbec nedbal a zůstal v klášteře až do roku 1526. To už ale na český trůn dosedá Ferdinand I. Habsburský, který nemíní odpadlíky od katolické církve tolerovat. Göschel prchá raději do Mikulova, a protože střídá nejen ženy, ale i víru jako kabáty, přestoupí k novokřtěncům a nechá se zvolit jejich biskupem. Když jej král povolá do Prahy, Göschel poslechne a dostaví se, panovník jej však ihned nechá uvěznit. Na mučidlech je pak nucen zpovídat se trpce ze svých hříchů. Prý ho až sedmkrát natáhli na skřipec. Nebýt přímluvy mnoha moravských šlechticů, byl by ho nechal král zaživa upálit. Místo toho jej vydal olomouckému biskupovi, který bývalého probošta uvrhl do žaláře. Ten útrapy vězení nevydržel a zanedlouho zemřel. Zdejší kladná síla působí blahodárně na celý lidský organismus. Své o tom věděl i Jan Skácel, na kterého pobyt v Rose Coeli udělal takový dojem, že o tom napsal stejnojmennou báseň.  

Na celém světě není tolik ticha, jako když sněží v Dolních Kounicích a probořenou střechou katedrály snáší se k zemi bílý sníh…
(J. Skácel)  

Mezitím si zbylých 11 jeptišek zvolilo v Dolních Kounicích nového probošta, ale v neřestném životě dál vesele pokračovaly. Okolní obyvatelstvo už se na tu morální spoušť nemohlo dívat a jedné noci v návalu hněvu klášter přepadlo. Podle místních legend se klášter doslova proměnil v krvavá jatka, neboť na chlípné řeholnice se vrhlimístní řezníci a bez milosti je zamordovali. O vraždění jeptišek se však nedochoval žádný průkazný materiál. Pověst pochází z vyprávění jednoho 80letého starce z roku 1698, tedy 172 let po incidentu. Ať už byly zabity, nebo jen ze strachu před hněvem lidu prchly, jedno je jisté – klášter zaniká a žádná z řeholnic se sem už nikdy nevrátí. Tak se prý naplnila kletba, která klášter postihla už při položení jeho základního kamene. Ten totiž položil krutý válečník Vilém z Pulína a Kounic, jenž se svou družinou na válečných výpravách plenil, drancoval a snad i vypaloval kostely a kláštery. Nic mu nebylo svaté, ani klášterní panny, jejichž znásilňování se mu stalo koníčkem. Papež ho za to uvrhl do klatby.

Vykoupit se z ní mohl pouze postavením kláštera. A tak se i stalo. Jenže již v samých počátcích nebyla existence kláštera zrovna jednoduchá, hned dva roky po svém dostavění se mu jen zázrakem vyhnul obrovský požár, který vypálil celé město. Ve 14. století se klášter díky velkolepé přestavbě obrovsky zadlužil, a když se trochu vzpamatoval, husité jej vyplenili a zapálili. Původní klenba chrámové lodi už nebyla nikdy obnovena. 

rosa2

O obnovu opuštěného kláštera se počátkem 18. století ještě pokusili premonstráti ze strahovského kláštera, ale sotva nově zastřešený kostel vysvětili, zachvátil Dolní Kounice obrovský požár, který zničil i zrestaurovaný klášter. Od té doby z kostela zbyly jen ruiny, v kapli sloužit mši bylo zakázáno, a tak premonstráti se kláštera raději zbavili. V 19. století se klášter přeměnil v jeden velký „kamenolom“: kameny z rozpadajících se zdí lidem posloužily při stavbách jejich obydlí a ke zpevňování břehů. 

Přesto senzibilní lidé v prostorách zaniklého chrámu, zejména v okolí, kde kdysi stával oltář, cítí silný pozitivní náboj. Tvrdí, že pobyt v klášteře má blahodárný vliv na lidský organismus a člověku vylepšuje náladu. Zároveň varují před negativním místem, které se nachází v západní zdi křížové chodby. Tam byla údajně zaživa zazděna jeptiška, jak jinak než za to, že se stýkala s muži.

MAPA ZDE

 

 

 

Pískovcové sochy v Želízích

Jeskyně, ve které se kdysi ukrývali loupežníci, kaplička, kam byla zřejmě zazděna zrádná manželka zavražděného hraběte nebo neuvěřitelné reliéfy vytesané do pískovce – to všechno najdete na jediné procházce Kokořínskem. Okolí Liběchova na Mělnicku je opředeno mnoha pověstmi a legendami.

Jeskyně, kde spali loupežníci

Už z názvu jeskyně Mordloch člověka mrazí. Označuje místo, kde se mordovalo a přepadávalo, protože podle pověsti tu za třicetileté války přebývali loupežníci. Když do jeskyně vejdete, všimněte si malého otvoru v levé stěně. Dá se jím prolézt do vedlejší poměrně velké prostory, kde loupežníci mohli v klidu a nerušeně spát, aniž by si jich někdo všimnul.

Na cestu v hustém borovém háji to neměli daleko. A v roce 1720 tu zavraždili hraběte Jana Vratislava Claru. Říká se, že si jeho vraždu objednala o deset let mladší manželka, za svobodna Kokořová. S hrabětem jel v kočáru její 18letý bratr a vrahové mu nezkřivili ani vlásek na hlavě.

Zrádná žena za svůj čin krutě zaplatila. Podle pověsti ji vhodili do vykopané díry a na tu pak postavili kapličku na památku strašlivé smrti hraběte. Hraběcí kapličku najdete necelé dva kilometry za jeskyní, na žluté turistické značce. Strašlivá historie jeskyně Mordloch její dnešní obyvatele zřejmě neděsí. Kdosi tu zbudoval improvizované zázemí pro trempy. Přímo naproti jeskyni stojí Sedm chlebů, kterých se ale rozhodně nenajíte. Je to osamocené skalisko složené ze sedmi jednotlivých kusů. Vypadají opravdu jako sedm bochníků chleba na sobě.

Od Sedmi chlebů a jeskyně Mordloch je to jen dva kilometry po rovince k dalším sochám v pískovcových skalách. Nejzřetelnější je devítimetrový had, který míval v zádech sekeru. V části před větší smyčkou ho měla přeseknout, ale dnes je z ní vidět už jen kousek. Ve zdejším borovém lese se kdysi rády vyhřívaly zmije, možná odtud čerpal inspiraci autor soch Václav Levý.

DSC_0075

U Harfenice budete muset více zapojit fantazii. Podoba ženy s harfou je lépe vidět na obrázku na vedlejším stromě. Za zkázu může zčásti eroze, protože pískovec není příliš odolný materiál, a také vandalové.

Z kuchtíka slavným sochařem

Na skále kousek od Harfenice najdete sedm monumentálních hlav. Všechny tyto pískovcové sochy vytesal jediný člověk – Václav Levý, někdejší kuchař ze zámku v Liběchově. Sochal pro své potěšení ve volném čase. Používal klasické náčiní, které je pro tesání pískovců jednodušší. Stačila mu v podstatě sekyrka a malý krumpáček. Tam, kde jsou pískovce hodně železité a masivní, musel asi použít sekáč a paličku.

DSC_0090Největší dílo Václav Levý vytvořil u obce Želízy. Jsou to dvě téměř desetimetrové Čertovy hlavy. Kdysi na nezalesněném vrchu strašily pocestné, dnes k nim musíte vystoupat do kopce. Místní znalci s hrdostí tvrdí, že po sochách amerických prezidentů v Jižní Dakotě jsou to největší sochy v přírodě na světě. Zajímavé jsou jejich oči, zorničky mají tvar šesticípé hvězdy.

DSC_0097

Majitel liběchovského panství Antonín Veith talent geniálního samouka podporoval, jak mohl. Poslal ho na studia nejprve do Prahy a později do Mnichova. Ve druhé polovině 19. století Václav Levý žil a pracoval v Římě a potom až do své smrti v roce 1870 v Praze, kde k jeho žákům patřil i Václav Myslbek.

DSC_0094

 

Helfenburk jako utajený Opičí hrad

Opice terorizovaly vyděšené chalupníky

Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi byl asi mínění opačného, svůj hrad nechal postavit na pískovcovém hřebeni utopeném mezi okolními svahy. To tu  již stál malý hrádek jakéhosi Jana z Helfenburku, původně z Klinštejna. Očko ho koupil jako novostavbu roku 1375, z něho z jakéhosi božího ouradku nechal vystavět správní sídlo arcibiskupských majetků. Asi nechtěl být Očko okolí moc na očích. 

Jeho nástupce Jan z Jenštejna nechal k opevněné skále přistavět tu krásnou věž, ze které přehlédnete zalesněné okolí. Víc nic. Věž je vysoká 17 metrů,  přístupná o víkendech, v sezóně permanentně. Spolu s podložní skálou ční do výše 30 metrů. Hrad, z něhož zbylo mohutné opevnění (hradby jsou místy až 12metrové), můžete navštívit po celý rok, impozantní je vjezd do pevnosti přes dřevěný most.

Proč Opičí? Zmiňuje ho již Bohuslav Balvín v Historii království českého. Na tehdy již rozvalině se usadily opice, které měly zdrhnout jakémusi šlechtici, jenž si je přivezl z cest. Prý se velmi rozmnožily, začaly terorizovat v tlupách okolí, na sousedící vsi činily nájezdy, z čehož byli domorodci zděšeni. Podobné tvory nikdo nikdy neviděl, a co jiného to může být než pekla zplozenec. Nakonec muselo vytáhnout do pole císařské vojsko, hbité zlodějské potvory obklíčilo a zpacifikovalo. Podle popisu by to tu muselo vypadat jako na gibraltarské skále, kde opičí drzouni jsou součástí turistického koloritu. Každopádně se hradu začalo říkat Affenburk. Nedaleko odtud, pod skvěle opraveným poutním místem na Ostrém, v lese najdete mohutný útvar nazvaný Opičí skála.

helf

Romantik Karel Hynek Mácha

Za husitských válek se tu ukrýval nejen arcibiskup, ale také část pokladu svatovítské katedrály. Po utichnutí husitských výbojů začal hrad měnit vlastníky, je zajímavé, že ač jeden z největších v severních Čechách, začalo se mu říkatHrádek. Definitivně opuštěn byl po třicetileté válce, kdy ho několikrát vyplundrovali, roku 1620 vyhořel, posléze upadl v zapomnění. Hrádek u Auši (česky u Úštěku), začal opěvovat K. H.  Mácha, který ho i dvakrát maloval. Zachytil i jak vypadala horní část věže, tedy jinak, než vidíme hrad v současnosti. Vlna romantismu Helfenburk opět vrátila do zájmu veřejnosti. V 70. letech 19. století koupil ruinu průmyslníkJosef von Scholl, začal ho opravovat (1887-1890)  a v dobré víře na věži nechal postavit cimbuří, které tu nikdy nebylo. Nechal zbudovat i  roubenku na nádvoří, mezi pískovci tak trochu pohádkové stavení.

S opravami hradu se začalo v 70. letech minulého století, podílí se na něm místní občanské sdružení z Uštěku. Cesty k Helfenburku vedou ze tří stran, z Ostrého, z Úštěku přes Ptačí důl, nejkratší je z Rašovic.

Při návštěvě rozhodně nezapomeňte na zmiňovaný Úštěk, najdete tu nejen Muzeum čertů, ale i Ptačí domky, židovský hřbitov, synagogu. Vynikající rozhled je z Ostrého od poutního kostela.

Jak se tam dostat: 

MAPA ZDE 

Pérák,trestal nacisty i kolaboranty

Na nohách pružiny, tělo pružné kočky a výskok až šest metrů. Tak prý vypadal tajemný muž, který v Praze bojoval proti nacistům a jejich nohsledům.

33-article-3090543

„Skákal sounož, po každém dopadu na zem šel do hlubokého dřepu,“ popisovali údajní svědci setkání s hrdinou. Drobný kominík si zahalí tvář škraboškou, na nohy si nasadí pružiny z gauče a potrestá českého kolaboranta i vojáky SS. Tak znázornil legendárního Péráka animovaný film Jiřího Trnky a Jiřího Brdečky z roku 1946. Za okupace v letech 1939 – 1945 se především v Praze šířila legenda o tajemném fantomovi – Pérákovi. Prý měl na obličeji masku, svítící rudé oči a pružiny na nohou, díky kterým skákal jako klokan

Existuje mnoho neověřených svědectví lidí, kteří ho údajně viděli. Miloš Pulec cituje vzpomínku jednoho chlapce, který prý fantoma spatřil v ulici V Holešovičkách: „Skákal sounož, po každém dopadu na zem šel do hlubokého dřepu, aby dostal pořádný odraz a rukama udržoval balanc. Skákal tak vysoko, že měl v nejvyšším bodu výskoku hlavu skoro ve výši elektrického vedení tramvaje. Při každém doskoku vydaly boty zvuk, jako když hodíš cihlu do hlubokého bahna.“ 

Říkalo se, že to byl bývalý artista, ovšem verzí je víc, jak v rozhlasovém dokumentu Stanislava Motla Stopy, fakta, tajemství připomněl Ivan Mackerle, zkoumající různé záhady: „Podle jedné verze to byl buď mnohonásobný vrah, podle druhé geniální vynálezce, podle další zase parašutista, někteří dokonce tvrdí, že to byl šílenec uprchlý z blázince. Ale jisté je, že ty neuvěřitelné skoky až do výšky šest metrů, jak popisovali ti očití svědci, tak to by nedokázal ani ten nejobratnější muž i kdyby měl na nohách ty pověstné boty s pružinami. Nejspíš by si při tom zlámal kotník.“

Odněkud se vynořil temný stín…

Za okupace se z tajemného Péráka rychle stal hrdina trestající kolaboranty, který svým německým pronásledovatelům vždycky uprchl. Jak se dočteme ve zmíněném Podání o Pérákovi, jedné takové honičky byl údajně svědkem i jistý Josef Špiling ze Žižkova:

„V absolutním zlověstném tichu se najednou ozval zvuk blížícího se vlaku. A když kolem závory začaly projíždět první vagony, odněkud se vynořil černý stín. V ten okamžik začali vojáci zuřivě střílet ze samopalů. Černá postava se odrazila od země, přeskočila přes projíždějící vlak a pak řadou velkých skoků zmizela mezi stromy ve tmě žižkovského kopce. Pomalu jedoucí vlak bránil vojákům, aby se za ním mohli rozběhnout.“

Přesvědčivý důkaz, že Pérák skutečně existoval, chybí. Faktem ale je, že legenda o něm pomohla českému národu odolat útlaku okupantů a dala by se přirovnat třeba k pověsti o Blanických rytířích. Zajímavé je, že Pérák přežil i po válce. Stal se hlavní postavou několika komiksů, chystal se o něm hraný film a objevuje se i v jedné divadelní hře.

Autor:  Jan Herget  (jht)

VIDEO ZDE

Nejtajemnějšího hrad Polska– Krzyztopor

Na jihovýchodě Polska v městečku Ujazd leží nyní již zřícenina snad nejtajemnějšího hradu celé Evropy – Krzyztopor. Hrad byl dokončen v roce 1644, a jeho vzhled se absolutně vymykal tehdejším architektonickým zásadám a zvyklostem.

Základním principem jeho stavby byl totiž čas – jakási obrovská alegorie času. A právě proto si množství lidí myslelo, že tam byl nebo stále ještě je ukryt nějaký stroj času. Co je pravdy na této legendě?

Krzyztopor_20051004_1551

Hrad ve tvaru pentagramu
Za stavbou i celým projektem hradu stál polský vévoda Krzysztof Ossolinský (1587 – 1645), který ho dokončil v roce 1644. Popudem ke stavbě tohoto hradu mu bylo jedno spiritistické setkání s dalšími mladými šlechtici v roce 1619, kde měli vyvolávat ducha prvního polského krále Boleslava I. Chrabrého, co se jim mělo údajně i podařit. A právě zde měl Ossolinský od něj dostat příkaz na stavbu hradu, ve kterém bude ukryta brána do jiné dimenze. Zda to tak opravdu bylo, je sporné, ale na začátku roku 1644 Ossolinský skutečně dokončil výjimečný hrad, který se nepodobal žádnému jinému ve světě.

Půdorysem hradu byl obrovský pentagram s 366 okny, které symbolizovaly počet dní v roce. V útrobách hradu se nacházelo 52 místností, které symbolizovaly počet týdnů v roce, 12 tanečních síní, které představovaly počet měsíců v roce, a nakonec 4 věže jako všechna roční období.

Krzyżtopór4

Tajemné rituály v katakombách
Již během budování hradu v jeho podzemí záhadně zmizelo asi dvacet dělníků, a nikdo nevěděl co se s nimi stalo. Podle některých svědectví se mělo několik dělníků před zraky svých kolegů rozplynout ve vzduchu. A právě podzemní chodby a tajemné místnosti byly útočištěm vévody Ossolinského. Zřídil si tu svou pracovnu, která byla podle výpovědí svědků plná magických knih. Legendami kolem hradu Krzyztopor (v překladu Krzyz – kříž a Topor – sekera) se to jen hemží. Ossolinský získal mezi zdejšími obyvateli pověst velkého podivína, který v podzemí hradu téměř dva roky pracoval na neznámých experimentech. A právě dlouhý pobyt v katakombách se projevil i na jeho zdraví, kdy byl stále unavenější, bledší a slabší. 

Zda to však bylo jen nedostatkem slunce, nebo právě kvůli záhadným experimentem, se už asi nedozvíme. Ossolinský si tak své výjimečné sídlo dlouho neužil – zemřel v roce 1645. Těsně před smrtí se však svému synovi zmínil o stroji času v podzemí hradu, a prosil ho, aby pokračoval v jeho díle, a znovu se spojil s Boleslavem I. Chrabrým.

Jeho syn však zemřel jen čtyři roky po otcově smrti, a hrad Krzyztopor zůstal obestřen velkým tajemstvím. Nikdo nevěděl, co se přesně v podzemí hradu odehrávalo, protože ti, kteří později podzemí navštívili, se už nikdy nevrátili, což se tvrdí i ve zdejších starých kronikách.

Krzyżtopór5

Hradu se báli i vojáci
V roce 1655 byl hrad Krzyztopor obsazen a částečně zničen švédským vojskem na čele s generálem Lennartem Torstensonem. Švédští vojáci však rychle po obsazení hradu zjistili, že něco s ním není v pořádku, protože během roku, kdy tam byli, se v podzemí hradu ztratilo mnoho švédských vojáků. Švédové po roce hrad opustili, ale předtím ho ještě vypálili. Velké tajemno obestírá hrad dlouhá století, v podzemí hradu se totiž ztrácelo množství lidí, navíc hrad se čas od času zahaloval do jakési modré záře.Do podzemních prostorů hradu Krzyztopor se v roce 1944 dostali i sovětští vojáci, kteří zde pátrali po svých druzích, kteří se nevrátili z průzkumu této zříceniny. 

Dahlbergh_Krzyztopor

Z celé ozbrojené skupiny 40 vojáků se však nakonec vrátil jen jeden, byl jím voják Vasil Papuchin. Ten jako jediný přežil, a později se zmínil i o tom, co se tam vlastně stalo. Vojáci v katakombách objevili starobylé těžké dveře, které otevřely, a právě Papuchin dostal od velitele jednotky rozkaz, aby hlídkoval před dveřmi, což mu zachránilo život.

Papuchin o několik desítek vteřin slyšel pouze výkřiky vojáků, a když se podíval přes pootevřené dveře viděl už jen posledního z nich, který se rozplynul v jakési bílé mlze. Co se tedy ukrývalo v podzemí hradu Krzyztopor, kde prováděl své experimenty vévoda Krzysztof Ossolinský? Proč se v katakombách ztratilo tak mnoho lidí, které už nikdo nikdy neviděl? Někteří badatelé na to mají vysvětlení, věří totiž, že v podzemí, které později vyhodili do povětří právě Sověti, se nacházel vstup do jiného časoprostoru. Na věži nad vstupní branou je totiž vyryto písmeno W. Někteří historici tvrdí, že tento symbol podle kabalistické knihy Zohar symbolizuje čas a nekonečnost nebo nekonečné trvání.

Autor: Tomrich

MAPA ZDE

Zámek Lemberk a kroky záhadného strážce

Lemberk (německy Lämberg) je zámek, který vznikl přestavbou hradu v 16. století. 
Nachází se 3 km severovýchodně od městečka Jablonné v Podještědí na katastru obce 
Lvová v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji. 

Původně gotický hrad byl vystavěný ve 40. letech 13. století Havlem z Lemberka, manželem sv. Zdislavy. V polovině 16. století byl přestavěn na renesanční zámek, a mezi léty 1660–1680 upraven do současné raně barokní podoby. Od roku 1726 byl v držení Gallasů, později Clam-Gallasů, kteří jej vlastnili až do roku 1945.

Jedinečná barokní štuková výzdoba, původní Zdislavina světnička, rytířský sál, černá kuchyněa clam-gallasovský apartmán z 19. století Vám ukážou bohaté dějiny zámku. Nezapomenutelným pro Vás jistě bude i bajkový sál s kazetovým stropem z roku 1610.

Jako každý zámek má i tento svoji dlouhou historii s mnoha příhodami, pojďme se ale raději podívat na to, co se tu děje dnes. Jedna z předchozích kastelánek tu pravidelně slýchávala těžké a dunivé kroky z chodby, na duchy nevěřila a tak byla přesvědčena o tom, že se jedná o žert. Proto si jednoho večera na šprýmaře počkala s baterkou v ruce. Když z chodby zaslechla těžké a dunivé kroky okovaných bot a zabrání za kliku, rozsvítila baterku a rychle otevřela, k její hrůze byla chodba prázdná. Zámek také přitahuje skupinky badatelů a dobrodruhů, kteří se tu mnohdy rozhodnou přespat.

alemb

 

I ti mají své příhody s dunivými kroky z podkroví. Něktěří dále mluví o slyšení dětského pláče a následném zděšení prázdnoty a uvědoměním si, že jsou na zámku „sami“. Ti, kteří tyto kroky slyšeli, je přirovnávají ke krokům starého může, který táhne něco těžkého.

MAPA ZDE

Panenský Týnec, magické místo s léčivou energií

Mezi nejpozoruhodnější a nejmystičtější místa v Čechách rozhodně patří gotický chrám v Panenském Týnci na Lounsku. Ač ho středověcí stavitelé nikdy nedostavěli, přesto k němu dnes přijíždějí plné autobusy. Turisty sem táhne jediné: pozitivní energie, kterým tohle místo překypuje! Lidé odsud zpravidla odcházejí s dobrou náladou a úsměvem na rtech!

Ne nadarmo je Panenský Týnec již dlouhá desetiletí vyhledávaným místempsychotroniků, léčitelů a spiritistů. Řada odborníků se pokoušela energii místa, které tak zázračně uzdravuje, změřit. Známý psychotronik Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu nejsilnější pozitivní zónu označovanou číslem 8. Pobyt v ní dokáže lidem navodit dobrou náladu, rozpustit deprese, dodat elán i sebevědomí! Alternativní lékaři doporučují dlouhodobý pobyt nebo častější návštěvy  v ruinách kostela hlavně lidem po mozkové obrně, mozkové mrtvici a všelijakých úrazech hlavy. 

Jak se zdá, Žerotínové, kteří se ve 14. století rozhodli chrám v Panenském Týnci vybudovat, si jeho místo nevybrali jen tak náhodou. Středověcí stavitelé se na rozdíl od těch dnešních zajímali o působení zemských a kosmických energií. Má se za to, že kostel stavěla slavná huť Petra Parléře, která po sobě zanechala takové skvosty jakoKarlův most nebo Chrám Svatého Víta v Praze. Tajemno místa ovšem podtrhují ještě další středověké celebrity: svatá Anežka a rytíř Plichta! Ten druhý jmenovaný byl synem Habarta ze Žerotína, jenž v roce 1280 postavil pro svatou Anežku v Panenském Týnci ženský klášter. Chtěl tím poděkovat české patronce za to, že údajně zbavila jeho manželku neplodnosti. V Anežském klášteře v Praze totiž jeho žena přitiskla svůj bok k boku svaté Anežky a tenhle dotyk ji prý uzdravil! Vzhledem k tomu, že Anežka zemřela v roce 1282, je možné, že klášterosobně navštívila. Místní také věří, že tu leží její ostatky, po kterých dosud marně pátrali archeologové v Praze.

800px-Katedrála,_Panenský_Týnec

„Když husité táhli do Prahy, tak údajně klášter tady v Panenském Týnci vypálili. Jenže Žerotínové byli s husity zadobře. Ten klášter opravili a z Prahy se sem jeptišky přesunuly,“ uvedl bývalý starosta Panenského Týnce Václav Švajcr. Podle něj si pražské klarisky do Týnce s sebou vzali i ostatky svaté Anežky a ukryli je v Panenském Týnci. Zvláštní je, že je zde dosud nikdo nehledal. Podle Švajcra se může klíč k tajemství nacházet kdesi v podzemní únikové chodbě. Právě tam prý mohly klariskyukrýt po zrušení kláštera v roce 1782 své poklady: například tajný recept na výrobu kdysi tak oblíbených „kapek Sv. Anežky“, anebo historické knihy a dokumenty, v nichž by mohla být i zmínka o tajném hrobě české patronky.

Podle psychotronika Brázdy v místě kláštera dodnes prodlévá také duch Plichty ze Žerotína. Tomuto slavnému bojovníku ve službách českého krále Jana Lucemburského se obvykle přisuzuje zdejší chrámová stavba. Ze zamýšleného monumentálního chrámu s půdorysem ve tvaru kříže však zbylo pouhé torzo. Plichta padl v roce 1322 v bitvě u Mühldorfu  a po něm už ve stavbě nikdo nepokračoval. Jen slavný rytíř, jako byl Plichta, si mohl takto nákladnou stavbu dovolit, neboť ve válečných taženích a na rytířských turnajích vydělával na tu dobu velké peníze!

Panencký_Týnec_-_panoramio_(1)

„Jan Lucemburský ho tu byl pochovávat,“ podotkl Václav Švajcr a dodal: „Tady jižně, jak je strom, tak tam byla kaple Nejsvětější trojice, kde byla hrobka Žerotínů a abatyší a tam byl pochován. Jan Lucemburský byl pochovávat svého nejlepšího bojovníka!“ 

Dnes prý jeho duch chrání klášter od nekalých úmyslů lidí, které by snad napadlo zneužít prostorů kostela k neduchovním aktivitám. Snad i proto je dnes chrám spíšemístem tichých kontemplací. Nedivte se, když tu narazíte na lidi sedící se zkříženýma nohama a zavřenýma očima. Čerpají tu pozitivní energii a věří ve své uzdravení. 

MAPA ZDE

Pohádka, domov i místo činu vraha Roubala

Hrůzostrašné místo s kouzelným názvem, to je statek Pohádka. Do pohádkové idyly má ovšem daleko. To, co se tu dříve odehrávalo, by se dalo spíše nazvat hororem.

Kolem opuštěného a chátrajícího stavení v jižních Čechách už léta kolují děsivé historky. Není snadné oddělit mýty od skutečnosti, co si lidská fantazie přimyslela a co se doopravdy stalo. Za zdmi odlehlé usedlosti vprostřed lesů se mohlo skrýt cokoli. Historie místa dříve nazývaného Christelhof se začala psát už v 16. století, kdy zde německá rodina Pangerlových postupně vystavěla tři stavení. Stály na mírném svahu louky a z jejich oken se nabízel pohádkový výhled do kraje. Do dnešní doby se dochovala jen nejmladší budova z 19. století. A právě k ní se váže událost zaznamenaná dobovým tiskem, která navždy změnila osud dříve poklidného obydlí.

25

Je 12. května roku 1828 a blízké městečko Strážov zachvátí velký požár, při němž dvě třetiny obce včetně radnice lehnou popelem. Obyvatelé nešťastnou událost dávají za vinu ošklivé stařeně, která se před časem nastěhovala do malé chatrče, která stávala na kraji stráně u lesa dole pod Pohádkou. Považují ji za čarodějnici, neboť vařila všelijaké lektvary na probuzení i uhašení milostné vášně, vyznala se v léčivých bylinách a uměla vyrobit i amulet na ochranu proti ohni. Je možné, že byla trnem v oku hlavně svým sousedům z Christlhofu, kteří si na ni po okolních vsích stěžovali. Strážovští se proto rozhodnou učinit jejím čarodějnickým kejklům jednou provždy přítrž. Vtrhnou do chatrče, vyvedou nešťastnici na louku a lynčují ji a kamenují. Zkrvavená čarodějnice se doplazí k nejbližší bříze a obejme ji. Než naposledy vydechne, prokleje samotu a její majitele.

27

Od té doby se na Pohádce začnou dít podivné věci. Obyvatele v noci děsí noční můry. Slyší čísi nářek a klapot dřeváků. Nicméně až do konce druhé světové války žije rodina Panglerova poměrně spořádaným životem. Vypráví se, že jednoho z Panglerových synů zastřelili, když se vracel z války domů. Jisté je, že v roce 1947 se celá rodina musela na základě Benešových dekretů z tehdejšího Československa vystěhovat. Statek byl přejmenován na Pohádku a střídali se v něm různí majitelé. Jako v pohádce se jim tu zřejmě nežilo. Jedna žena údajně zešílela a v pominutí smyslů odešla s dětmi do lesa. Její muž se pak oběsil. Poslední majitelku pronásledovaly tak dlouho zlé předtuchy a vidiny, že nakonec prchla k příbuzným.

Ta nejděsivější kapitola Pohádky se však začala psát až po listopadovém převratu, kdy si zchátralé stavení bez elektřiny pronajal tehdy 40letý Ivan Roubal, jeden z nejhorších sériových vrahů v historii České republiky. Vraždit ale začal až poté, co se na Pohádku přestěhoval. Do té doby neměl konflikt se zákonem až na to, že byl členem Svědků Jehovových, jejichž činnost totalitní režim zakazoval. Ze sekty však vystoupil ještě před rokem 1989.

Roubal měl původně v úmyslu chovat jeleny, ale úřady mu to nepovolili, tak si místo nich pořídil drůbež a černá vietnamská prasata. Na obyvatele nedalekého Čachrova působil na pohled slušně, jen si všimli, že se ke zvířatům chová bezohledně a krutě.„Měl dva koníky, které mlátil a jednoho snad i zabil. Jeho mrtvola se pak válela na louce,“ vzpomínal jeden muž, který si nepřál být jmenován. Jaké však nastalo mezi lidmi zděšení, když se z Roubala vyklubal nelítostný zabiják, který se neštítil vraždil pro peníze! Své oběti svazoval do kozelce a mafiánským způsobem jim omotal smyčku tak, aby se vlastní vahou nohou sami oběsili. Soud mu prokázal pět vražd, ale podezříván byl minimálně ještě ze tří. Jejich těla se však dosud nenašla. 

18

Spekuluje se, že klatovského podnikatele Františka Heppnera a jeho ruskou přítelkyni zavraždil právě tady na statku a jejich těla pak předhodil prasatům, aby zahladil stopy. Jejich zmizení vysvětloval odchodem do Německa, kam se prý chtěli ukrýt před českou policií. Přitom používal jejich auto, z bytu jim odvezl věci a rozprodal nábytek. Heppnerovu podomácku vyrobenou zbraň později použil při loupeži a dvou vraždách v kanceláři autopůjčovny ZAPAP v Bělehradské ulici v Praze.

Jistý podnikatel uvedl do policejního protokolu, že se Roubal jednomu ze svých synů svěřil, že Heppnera i Rusku zavraždil a jejich těla nechal sežrat prasaty. Roubalův syn tuto informaci policii potvrdil, ale u soudu ji pak popřel. Nakonec však soud musel dát za pravdu Roubalovu obhájci JUDr. Miloslavu Topinkovi, že „pokud nebudou nalezena těla pohřešovaných, nelze vyloučit, že tito lidé žijí.“ I tak ale dostal Ivan Roubal nejvyšší možný trest – doživotí, který si od roku 2000 odpykávál. V karvinské věznici zemřel 29.června 2015.

MAPA ZDE

 

Hitlerova škola v Jihlavě pro elitní nacisty

Jediná nacistická škola mimo území Třetí říše stála v jihlavském parku Heulos. Mládež se zde učila naprosté oddanosti nacistické myšlence i Adolfu Hitlerovi. Přes mřížovaná vrata v jihlavském parku Heulos prosvítá silueta germánského zámečku, který tu na počátku čtyřicátých let vyrostl pod taktovkou nacistického režimu.

Školu slavnostně otevřel německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank 26. dubna 1944. Výstavba i následný chod školy byl pro veřejnost tabu. Vše probíhalo v naprostém utajení.  Výstavba byla přísně hlídaná a oddělená ostnatými dráty. Na tom se podílely i jednotky SS a německá protektorátní policie. Po válce jsem si psal se sestřičkou z jihlavského sirotčince. Vzpomínala, jak se občas s dětmi dostala na druhou stranu potoka, a jak je strážní odtud vyháněli.

hh2

Do jihlavské Adolf Hitler Schule vybrali Němci prominentní studenty z celé Říše. Ti se tu měli připravit na svá budoucí povolání. V archivu se téměř žádné informace nedochovaly, výuka ale patrně byla na všech školách podobná. Velký důraz se kladl na jazyky, fyzickou zdatnost a poslušnost. Byly zde také studenti, kteří částečně ovládali češtinu. Ti byli předurčeni, aby ve slovanských zemích konali funkce komisařů. Budoucí studenti pochopitelně museli skládat přijímací zkoušky. Hlavním kritériem ovšem nebyly znalosti. „Komise třeba otevřela okno a řekla: ‚vyskočte z okna.‘ Kdo se zarazil, tak měl smůlu. Jedině ten, kdo žil oddaností nacistické myšlence a Adolfu Hitlerovi, málem skočil. Někteří prý i skočili, dole však byla údajně připravená plachta.

hh4.JPG

Po válce před budovou Hrádku zůstala jen obrovská hromada popela ze spálených dokumentů a v místních přetrvával i nadále strach. V roce 1946 se do opuštěného Hrádku vydala dvojice dívek (16). Lákalo je dobrodružství a tajemno onoho místa. „Dovnitř jsme se dostaly oknem v přízemí,“ píše v dopise z roku 1999 Iva Šimková archiváři Vilímkovi. „Ocitly jsme se přímo v kuchyni, kde se na zemi válela spousta zakrvácených chomáčů vaty a gázy. Šly jsme do poschodí, kde jsme vstoupily do velkého sálu. Jeho zdi byly vymalovány málo oblečenými či nahými postavami žen a mužů v nadživotní velikosti. Dostaly jsme najednou strach a utekly,“ popisovala poválečnou návštěvu Hrádku Iva Šimková. „Kam se poděly ty malby, nikdo neví,“ říká Vilímek.

hh3

„Jestli je někdo odstranil, nebo je zamaloval, nevíme. V roce 1947 pak dostala Hrádek jako internát do užívání učňovská mládež. Z výzdob se dochovala jen proměna Germána ve skutečného árijce,“ poukazuje badatel na sérii fotek germánských dřevořezeb. Dnes je budova někdejší nacistické školy po celkové rekonstrukci za zhruba 40 milionů korun v majetku Policie ČR.

Zdroj : Český rozhlas

MAPA ZDE

Nacista Hans Hagen z lomu Amerika

Hans Hagen nebo muž podobného jména byl prý voják wehrmachtu, který se ke konci druhé světové války jaksi zapomněl při ústupu své armády a musel se schovat před přicházejícími spojeneckými vojsky v komplexu štol vápencového dolu v lokalitě zvané Česká Amerika. O život se bojící, od světa odříznutý, bez informací a v cizí zemi ztracený muž se ponořil do temnoty chodeb, vykutaných ve skalním masivu Českého krasu. Štoly spojující kamenolomy se pak staly jeho domovem i vězením.Jak asi bylo člověku skrývajícímu se měsíce a měsíce ve vlhké díře. Co jedl, čím se zahříval, když přišel mráz a na co myslel během dlouhých bezesných nocí. Nebylo pro něj žádné přijatelné budoucnosti, žádné naděje. Ve tmě, chladu a mokru, v nejvzdálenějších koutech podzemí žil voják svůj nedobrovolný poustevnický život. Roky ubíhaly a do Hagenova vědomí se pomalu vkrádala okolní tíseň, samota a ticho. Přestal pro něj existovat čas i okolní svět. Stal se součástí temnoty. Zoufalého vojáka nakonec přemohlo plíživé šílenství a začal nenávidět každého vetřelce přicházejícího ze světa, který mu byl navždy odepřen.

Domov nešťastníka měl být na 3. patře západní části komplexu štol poblíž lomu Malá Amerika. Z chodby Hlavní sběrné štoly, mezi Podkováckou štolou a Štolou růží, odbočuje k severozápadu Hagenova štola. Ta vede až na jakousi zčásti zatopenou křižovatku. Doleva z ní odbočuje šikmo nahoru tzv. Hagenova svážná štola, spojující kdysi 3. patro s 2. Dnes je tato svážná zakončená závalem. Štola vedoucí rovně i odbočka vpravo jsou slepé, ale pro legendu velmi důležité. Ještě důležitější je však na křižovatce nad jezírkem visící staré důlní zařízení – kovový gong, sloužící dříve horníkům ke zvukové signalizaci. Začalo se totiž vyprávět, že kdo gong u Hagenovy štoly rozezněl, ve zdraví se z podzemí nevrátil. Stačilo prý třikrát zazvonit a zavolat Hagena, aby byl váš osud zpečetěn. Právě z chodby rovně navazující na Hagenovu štolu měl na opovážlivce přijít rychlý a smrtící útok šíleného německého vojáka. V krátké štole uhýbající doprava, kde dnes jak varující prsty ční uhnilé pahýly starých výdřev, je prý zase průchod do jiné dimenze.

Západní část České Ameriky opustili po válce horníci, aby jí vzápětí objevili trampové. Právě oni se stali prvními interprety příběhu o Hagenovi. Oni možná byli těmi vetřelci, kteří světlem svých baterek rozdráždili ve tmě se skrývající „zvíře“. Zároveň se však jejich batohy, usárny a krosny, záhadně přes noc mizející od táboráků, staly pro Hagena životně důležitým zdrojem jídla a oblečení. Snad jedině ti trampové, kteří přišli do Ameriky hned po hornících znali skutečnou podstatu strašidelné legendy. Když na dně malých úzkých lomů plápolaly nocí ohně prvních osad a táborů, když se za teskných zvuků kytar míhaly po skalních stěnách tajemné stíny a někde v rohu se šklebila tmavá díra vedoucí kamsi do neznámého podzemí, stačilo jen málo, aby se téměř z ničeho zrodil hrůzu nahánějící přízrak šíleného vojáka. Stejně tak málo stačilo k tomu, aby v legendě skutečného člověka z masa a kostí vystřídal astrální duch s mnohem většími možnostmi. Možná ale Hagen opravdu existoval, možná skutečně zešílel a za oběť mu padlo mnoho těch, kteří v Americe hledali dobrodružství, romantiku a únik od všedního života. Možná se také, jak se říká, hrůzu nahánějící pověsti ujal později člověk, který měl důvody skrývat se před světem a snad i spravedlností. Naučil se legendu podporovat, návštěvníky podzemí děsit a sám se tak stal Hagenem.

Tento „těžký zločinec“, jak je o něm často vyprávěno, snad dokonce našel za jakýmsi odkryvem závalu kostru pravého Hagena. Byla oblečena do uniformy wehrmachtu, vyzbrojena německou pistolí, bodákem, samopalem a granátem. V helmě měla průstřel a vypadalo to, že muž kterému skelet patřil, spáchal sebevraždu, když ho zával uzavřel ve slepé chodbě. Zločinec si vojákovu výbavu přivlastnil, což mu pomohlo k věrohodnějšímu vydávání se za Hagena. Je ale také možné, že si právě on celou legendu od základu vymyslel nebo celá legenda jen kvůli němu vznikla.

Jiné teorie příběhu říkají, že Hagen byl kolaborantem nebo krutým dozorcem v dolech, kde počátkem 40. let pracovali váleční zajatci z východní fronty. Ze strachu před odplatou otrávil svou rodinu a utekl do štol. Podle dalších pramenů se pokusil v podzemí zasypat vězně – svědky své krutosti, ale protože nebyl zdatný střelmistr, zasypal jen sám sebe. Mužem skrývajícím se v mořinském dole naopak před nacisty, měl být prý dokonce irský pilot sestřeleného amerického bombardéru. Ze štol měl namířeno do Plzně, kde se chtěl přidat k Pattonovi, byl při tom ale chycen a zabit ustupující německou jednotkou.

Asi nejméně atraktivní variantou příběhu je názor, že celá legenda vznikla jen podle německého bajonetu s vyrytým jménem Hans Hagen, nalezeného u jezírka pod gongem. Rozšíření této verze říká, že spolu s vojenským bodákem byla nalezena i prostřelená lebka, snad nasvědčující, že Hagen spáchal sebevraždu. Existuje ale i další varianta o nalezení bajonetu. U táboráku prý jednou seděla skupina přátel. Dva trampíci se vydali pro vodu do jezírka pod gongem a jeden z nich silným úderem kovový cylindr rozezněl. K velkému překvapení a zděšení obou trampů se ale z tajemné chodby náhle ozval tísnivý skučivý, táhlý řev a blížící se dusot. Ten který zazvonil si myslel, že je to jen špatný vtip jejich kamarádů a rozhodl se, že u gongu na přibíhající vtipálky nebojácně počká. Druhý tramp však psychicky nevydržel a ze štol utekl zpět k ohni. Tam však kupodivu nikdo z přátel nechyběl a když se společně opatrně vypravili hledat svého stále se nevracejícího kamaráda zpátky ke gongu, našli už jen německý bajonet s vyrytým, hrůzu nahánějícím jménem na břehu krvavě zbarveného jezírka. Od té doby jejich opovážlivého druha nikdo nikdy nespatřil.

Gong dnes visící v Hagenově chodbě už je jen x-tou replikou původního signálního prostředku. Ten původní ale kupodivu nezmizel ze světa neznámo kam. Opatrují ho uvnitř štoly skanzenu v Solvayových lomech. Zatopená křižovatka chodeb, která měla být nejnebezpečnějším rejdištěm šílence nebo jeho ducha se stala pomalu turistickou atrakcí a na Hagena si dnes troufne zazvonit kdekdo. Přesto legenda neumírá. Stále vás lehce šimrá v zádech, procházíte-li starými štolami České Ameriky. Stále se o „něm“ mluví, píše a vymýšlí. Čas od času se dokonce nad jezírkem u gongu objeví sešit, sloužící jako jakási vrcholová knížka, kam se zapisují ti, kteří proslulou štolu navštívili. Tato „kniha“ je však tak cenným suvenýrem, že nikdy příliš dlouho na svém místě nevydrží.

V knížce Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy se pan Otomar Dvořák zmiňuje o tom, že se v roce 1997 skupince návštěvníků mořinského podzemí podařilo v Hagenově a Vlčí štole vyfotografovat jakousi záhadnou, ve vzduchu plovoucí nestabilní mlhovinu. Ta prý nebyla pouhým okem viditelná a objevila se až na fotografii. Navíc ji snad zaznamenalo více fotoaparátů najednou. Pan Dvořák píše také o tzv. jeskynní nemoci, kdy delší pobyt v podzemí – v prostředí na které nejsou lidské smysly uvyklé, způsobuje optické i zvukové klamy. Zjevující se světla, stín tajemné postavy, brány do jiných světů, kroky v nepřístupných chodbách, skličující vzdechy nebo příšerný řev nesoucí se táhle podzemím jsou jevy často prý ve starých štolách Ameriky vídané a slýchané. Jejich původcem je ale možná jen naše na větší obrátky pracující fantazie a pobytem v temnotě omámená mysl. Něco jistě musíme připsat i na vrub lidí, kteří si rádi vymýšlejí, protože pro ně jsou pověsti podobného druhu velmi inspirující. Kolik fám asi vzniklo různými přeslechy, nepřesnou nebo neúplnou slovní interpretací. Kolik jich vzniklo z žertu a kolik z jiného úmyslu. Jen jádro je však podstatné, je-li vůbec nějaké. A to je dnes již opravdu asi nevypátratelné.

www.lomy-amerika.cz, autor: Leoš Drahota, foto: deathsnow

MAPA ZDE

 

 
 

U Dvou koček zůstal mrtvý kuchař bez rukou

 

Uťaté ruce ubitého kuchaře z pivnice U Dvou koček před 35 lety vstoupily do legend pražské kriminalistiky. Byl to kus chlapa a žádný zbabělec. I tenhle fakt se možná stal kuchaři ze známé pivnice v centru Prahy 19. února 1981 brzy ráno osudným.

Společnost se po zavíračce hospůdky, kde popíjela, rozhodla vloupat do své další oblíbené restaurace U dvou koček. 

Pověst o vraždě ve slavném lokálu se rozeběhla po celé Praze navzdory tomu, že o ní do médií problesklo jen pár řádek. Hovořilo se o tom, že kuchaři uťal nenechavé ruce žárlivý partner jeho družky. Neméně pestrá verze popisovala, že „u Koček jela valcha“. V téhle ilegální herně se měly točit desítky tisíc korun z kapes obehraných karbaníků se přesypat k pozdější oběti. Ani to se však nepotvrdilo. Pokud si kuchař zahrál, tak jen nějakou méně nebezpečnou hru pro ukrácení dlouhé chvilky se známými. Kriminálka tehdy zaznamenala i jedno doznání. Zprvu to vypadalo nadějně a za mladíkem zapadly dveře cely předběžného zadržení. Vzápětí se však zjistilo, že kajícník ví o věci hodně málo. Půl roku po vraždě v hospodě bezpečnost případ odložila.

udvou

Nečekaná výpověď

V archivu ležel svazek „Kočky“ tři roky. V roce 1984 se před kriminalisty nečekaně rozpovídala družka Jiřího Doležala, prostitutka Petra. Stačilo rozbít okno ve dvoře a otevřít si zevnitř dveře. Tři muži a žena pobrali alkohol a cigarety, jenže v tu chvíli se v provozovně objevil kuchař. Zloděje znal, byli to štamgasti, asi proto doufal, že jim krádež rozmluví. Jenže opilci se na kuchaře vrhli a jeden z nich ho začal bít tyčí na rolety. „Na kuchařovu hlavu vrah vedl celkem devět ran. Pak mu usekl ruce řeznickou sekerou v předloktí, zabalil je do novin a odnesl. Jedna z useknutých končetin byla později nalezena v korytu řeky Rokytky,“ popisovala událost Večerní Praha (VP).

Vraha, který byl dokonce v minulosti odsouzen k trestu smrti, ale jehož případ se musel stále došetřovat, smrt nakonec dohnala. Zemřel v cele. Žena byla doživotně umístěna do psychiatrické léčebny. „Její duševní obzor je natolik pustý, že zde se obžaloba nemá čeho chytit,“ psala tehdejší VP. Zbývalo tak potrestat dva zbylé pachatele. Těm přesně před dvaceti lety soud vyměřil za vloupání osm a půl roku ve vězení.

MAPA ZDE

 

Modlivý důl je místo klidu a odpuštění

Modlivý důl je asi kilometr dlouhé romantické skalnaté údolí, hluboce zaříznuté do pískovcových skal pod Slavíčkem a Tisovým vrchem nedaleko od známého skalního hradu Sloupu.

mod

Kdysi zde působili uhlíři, kteří tu vedle milířů měli i smolné pece, v nichž vařili kolomaz. Až v barokní době tu ve skalnatém dole vzniklo půvabné poutní místo, o jehož původu se vyprávěly různé pověsti. Podle jedné z nich tu dobrovolně zemřeli rytíř Jaroslav ze Svojkova s dcerou sládka z Velenic, kteří se velmi milovali, ale rytířovy rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu chlapec ze vsi zabil soka v lásce. 

První obrázek, vypodobňující loučení Panny Marie s Ježíšem, sem roku 1704 přinesl jistý Melzer, pomocník ve svojkovském pivovaru. U obrazu se začali zastavovat pocestní, a časem – jak už to tak bývá – se i o tomto místě začaly vyprávět příběhy o zázračných uzdraveních. V roce 1772 Bůh vyslyšel modlitby paní von Czerwelli ze Svojkova, která pak nechala postavit pro obraz dřevěnou kapli. Počet poutníků pak rychle rostl; původní kapli proto nechala Alžběta hraběnka Kinská zbořit a místo ní dala svojkovským zedníkem Josefem Sacherem vytesat novou kapli přímo do skalní stěny.

Epidemie cholery a obnovení poutí v dole 

K opětnému obnovení poutí do Modlivého dolu došlo až za epidemií cholery v letech 1832 a 1850, kdy sem směřovala prosebná procesí i z České Lípy. V roce 1836 získalo průčelí kaple ozdoby vytesané sloupským sochařem Antonín Wagner. Koncem 19. století byla kaple zasvěcena Panně Marii Lourdské, a její vnitřek byl roku 1903 upraven na lourdskou jeskyni. 

Místo modliteb císaře Ferdinanda V. 

Modlit se sem chodil i bývalý císař Ferdinand V. který bydlel na zámku v nedalekých Zákupech. Po 2. světové válce bylo poutní místo z větší části zničeno, takže dodnes zůstala zachována jen skalní kaple a prázdný výklenek oratoře. Díky divokosti skalnatého údolí v protikladu k silnému duchovnímu náboji kaple je ovšem Modlivý důl stále jedním z nevíce spirituálních míst v kraji.   

Od roku 2016, je po cestě ke kapličce vytvořena nádherná křížová cesta.

Autor:  Marek Řeháček

MAPA ZDE

Mystický hrad nacistů Wewelsburg

V roce 2010 se turistům poprvé otevřel německý hrad Wewelsburg. Ten připomíná temnou minulost Německa spojenou s nacisty a okultismem. Místo si kdysi oblíbil Heinrich Himmler, říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel Waffen-SS, říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů. Právě na Wewelsburgu pak vybudoval jakousi svatyni příslušníků jednotek SS plnou okultní symboliky.

Místo, kde stojí tajemný hrad Wewelsburg, se stalo důležitým historickým bodem v době, kdy proti sobě bojovaly římské legie a germánské kmeny. Tehdy na tomto vršku údajně stával jiný hrad, ale římské legie ho zničily na potvoru protivníkovi.  Až v roce 1603 začal baron Theodor von Fürstenberg s výstavbou nového objektu. Stavba byla dokončena o šest let později a stala se rekreačním místem, protože své sídlo měl na hradě Neuhaus. Po mnoho let pak Wewelsburg zůstal prázdný a nevyužitý, s výjimkou apartmánu pro katolického faráře.

ww

Ve skutečnosti se uvádí, že nebyl používán až do roku 1925, právě tehdy se začalo uvažovat o jeho rekonstrukci, jinak by se z hradu stala ruina. Než se však začalo něco dělat, uplynulo dalších sedm let. V tomto období začalo na obnově hradu pracovat 80 mužů z jednotky FAD. I nadále docházelo k dohadům, jak vlastně bude konečná rekonstrukce vypadat. Hermann Bartels (Himmlerův architekt) chtěl, aby se z objektu stala Reichsführerschule SS. Měli se tu vyučovat kurzy pravěku, mytologie a archeologie.

Protože i samotná NSDAP, díky dobrým výsledkům voleb, získala velký politický potenciál, začal se i samotný Hitler o hrad Wewelsburg zajímat a tak Himmlera v této iniciativě podporoval.  První návštěvu si stanovil na 3. listopadu 1933 a s projektem na místě souhlasil. V roce 1934 pak podepsal s oblastí Paderborn smlouvu o pronájmu na 100 let. Správcem hradu byl jmenován Manfred von Knobbelsdorff švagr Richarda Waltera Darré tvůrce nacistické pokrevní ideologie), o kterém jsem se již zmiňovala v článku: nacisté a archeologie. Von Knobbelsdorff se nastěhoval do apartmá v jižním křídle společně s manželkou Ilse a dětmi. Mezi jeho funkce patřilo i uzavírání manželství důstojníků SS, ke kterému docházelo také v tomto nacistickém doupěti. Budoucí manželé museli nejprve předložit doklad o árijském původu, který byl podložen rodokmenem. Himmler zároveň zakázal důstojníkům SS křesťanskou svatbu, nepřál si totiž, aby do tohoto společenství zasahovali kněží. Ale navzdory těmto instrukcím se našli i „černé ovce“, které uzavíraly sňatek v křesťanském duchu.

Dnes slouží část hradu jako muzeum, bar a hotel. Nacisté jej ale také nepoužívali jen jako bydlení pro SS nebo společenský objekt, nalézala se zde obrovská knihovna s velkým množstvím studoven, jež každá z nich měla své jméno: grál, král Artuš, Richard Lví srdce, král Jindřich, árijec, Kryštof Kolumbus, Vestfálsko, atd.

ww3

V centru zájmu se ovšem při rekonstrukci stala jižní věž, která byla jádrem svatyně. V průměru měřila 1,27 km a stala se zároveň východiskem pro celý rovnoramenný trojúhelníkový design hradu, k němuž vedla kolmo hlavní příjezdová komunikace. Jedná se o stejnou cestu, jež lemuje velkolepá čtyřřadá alej stromů. Exkluzivní vilová čtvrť pro vysoké představitele SS pak měla stát poblíž kasáren, jihozápadně od hradu. Celá koncepce bydlení pak měla stát na formě roztroušených osídlení s přibližně 3 – 4 jednotkami kolem křižovatek silnic. Obyvatelé z blízkých vesnic museli být vystěhováni, protože se prostě těmto zločincům nehodili do plánu a navíc se z 98% jednalo o katolíky, kteří striktně nesouhlasili s pohanskými rituály, jež se konaly na tomto místě.

Když Spear poprvé ve Vídni ukazoval Hitlerovi plány nového komplexu, byl jeho vůdce zcela ohromen. Dokonce řekl, že se bude jednat o nový Jeruzalém, proto byl také roku 1941 tento objekt pojmenován jako: STŘED SVĚTA.

V roce 1943 musel být projekt dočasně zastaven, dokončena byla pouze slavná jižní věž, zato vrchní patra zůstala nezrekonstruovaná (původně měla sloužit jako shromažďovací hala pro celé sbory SS Gruppenführer). Věž ze spodu
 začínala kryptou, v níž se nacházela nádrž s vodou. Ta ale nakonec po rekonstrukci sloužila jako „sklep“, kde se nacházelo dvanáct sedadel, jako odkaz na krále Artuše. Místo kulatého stolu měl zde být rozdělán věčný oheň. Ve středu sropu pak nechali umístit hákový kříž jako symbol nacistické společnosti. Místnost pak byla na štítku označena jako HIMMLEROVA KRIPTA, protože se měla stát jeho hrobkou. Himmler totiž věřil, že je reinkarnovaný Heinrich I. (první zakladatel středověkého německého státu), proto měl být pohřben vně hradu.

K věži mělo vést i víc než devět metrů vysoké schodiště, které ústilo až do sklepa. Hned v roce 1933 ale úřad zamítl stavební povolení, a tak se začalo stavět „ na černo“. O devět let později předložili plány znovu a tentokrát úspěšně, projekt byl schválen. Himmler na celou výstavbu hradu Wewelsburg vyčlenil ze státního rozpočtu 112 800 říšských marek. Nakonec však Bartels roku 1944, řekl, že projekt bude stát nejméně 250 miliónů marek a na jeho dokončení bude třeba alespoň dvacet let. Stavba byla zastavena a za éry SS již nebyla nikdy obnovena.

30. března 1945 na Velký pátek si Himmler k sobě povolal Heinze Machera. Objednal si u něj zničení Wewelsburgu. Hned na druhý den kolem desáté hodiny dopoledne přijel k hradu Macher společně se třemi džípy. Protože neměl dostatek paliva, musel společně s dalšími muži, jež ho doprovázeli, jít až do sklepení jižní věže a tam nainstalovat výbušniny. Věž byla částečně zničena a oheň poškodil jen vnějšek zdiva. Macher poslal info o požáru Himmlerovi a již v neděli odpoledně byl povýšen na SS Sturmbannführera.

Po válce byl ve sklepení nainstalován umělecký památník připomínající krutost režimu. Místní obyvatele si ovšem přáli, aby ho zase odstranili, protože se tak nestalo, docházelo k častým sabotážím. 29. června 1950 byl hrad znovuotevřen jako muzeum a noclehárna pro mládež. V roce 1973 započal nový dvouletý projekt na záchranu jižní věže a roku 1977 se rozhodlo o obnově celého objektu jako válečného monumentu. K otevření došlo 20. března 1982.

MAPA ZDE

Zdroj: https://www.lovecpokladu.cz 

www.germaniainternational.com

www.germandaggers.info

www.philipcoppens.com

www.wewelsburg.de

Tajemný Branišovský les, plný bolesti a strachu

Tento les, ačkoliv je jen pár kroků od sídliště Máj v Českých Budějovicích, je plný záhad, tajemství a má hodně temnou minulost.Ještě před 400 léty se skrývala v lese Bor malá osada, kterou spojovala s okolním lesem uzounká cesta.
800px-Branišovský_les,_mokřad_02
Všude, kam oko dohlédlo, byly rozlehlé hluboké bažiny, ve kterých utonulo mnoho lidí. V těchto místech také vedla kupecká stezka. Takže nejen, že spousta lidí zahynulo v bažinách, ale ještě se zde i hodně loupilo, přepadávalo a vraždilo. Jak je známo, energie z bývalých tragédií se neztrácí, naopak každým dalším násilným činem se akumuluje. Duše zemřelých, které se nemohou vyrovnat s odchodem z tohoto světa, mohou pak škodit živým. Mohou je vysávat a doslova paralyzovat. Podle mnoha světků je zde i tajemná postava černého rytíře. Má široký černý klobouk stažený do čela a dlouhý kabát, který končí nad zemí. Dokáže se rychle přemisťovat vzduchem. Zdá se, že je to strážce, který má za úkol střežit zlo, sídlící v tomto lese. Existuje nemálo svědků, kteří se s ním setkali tváří v tvář. Zjevuje se údajně u bývalého křížku, bohužel neznám jeho přesnou polohu.
Však známo je, že v tomto lese spousta lidí dobrovolně (a spousta nedobrovolně) ukončila svůj život. Byl zde strom oběšenců. Kdysi jeden člověk uřízl tu větev, na které se lidi věšeli a za podivných okolností mu ochrnula ruka.Pak tu byl  statek, kde byla zaživa pohřbená dívka, která se nechtěla vdát za toho, koho ji určili. Když pak otevřeli její hrob, nenašli nic, její otec ji pak údajně viděl v kápi chodit po lese. Tajemství není pouze v hluboké historii, tak například před rokem 1989 zde býval vojenský prostor, střelnice a muniční sklad.
A právě v tomto lese došlo  k tragédii, kdy se vojáci ve tmě postříleli navzájem. Podle některých zdrojů zemřeli 4 vojáci . Údajně se to stalo takto: Osudné noci, kdy vojáci střídali stáž, uviděli, jak se jejich kolega proměnil v podivnou bytost, která jim nahnala takový strach, že po sobě začali střílet. Došlo k šílené palbě, při které tři vojáci přišli o život a čtvrtý byl převezen do vojenské nemocnice s těžkým poraněním a zanedlouho mu podlehl. Před smrtí vypovídal o svém šokujícím zážitku, ale nikdo mu nevěřil, přestože během té noci úplně zešedivěl.
800px-Branišovský_les,_patník_02
U zdejší vojenské posádky sloužil muž, který  vyprávěl další záhadný příběh. Jedné noci prý byl vyhlášen mimořádný poplach, neboť se do lesa zřítil neznámý létající předmět. Celá lokalita byla uzavřena a po dobu jednoho roku do ní nikdo neměl přístup a to ani vojáci, ačkoli zde předtím armáda prováděla pravidelné zkušební střelby. Pozůstatkem po této události zde zůstaly ožehlé stromy. Musely být vystaveny velmi vysoké teplotě, protože jsou místy spálené na uhel, třebaže okolní porost nebyl požárem zasažen.

Místa s léčivou energií: Potštejn u Vamberka

Potštejn je obec v Královéhradeckém kraji v okrese Rychnov nad Kněžnou. 
Nachází se zhruba 4,5 km jihovýchodně od Vamberk.
Městečku Potštejn, které proslulo pověstí o pohádkovém pokladu, vévodí zřícenina kdysi majestátního hradu. Hrad byl v historii dobyt jen jednou – samotným Karlem IV. (ačkoli Karel tenkrát ještě nebyl král).

Hrad_Potštejn_04

Poklad tu údajně schoval odbojný rytíř Mikuláš, který se ve 14. století živil loupením po okolí. Poklad pak hledal ve zpustlém hradu hrabě Chamaré a hledal tak usilovně, až hrad poddoloval.

Osudy hraběte Chamaré inspirovaly dokonce spisovatele Aloise Jiráska k sepsání románu Poklad. Příběh hledání pokladu byl i zfilmován. Hrabě totiž hledal neuvěřitelných pětatřicet let. Jedna z pověstí říká, že opravdu našli podivné dveře k pokladu. Objevil se však na nich nápis: Ještě není čas! Pak se ozval děsivý řev, kopáči vzali nohy na ramena a hrabě nechal dveře zazdít. Ale kdo ví, možná v některé z tajných chodeb odpočívá poklad dodnes.

Zřícenina je dnes pouhým nepatrným torzem kdysi neobyčejně mohutného hradu. Je opředena pověstmi, které svým množstvím odpovídají někdejší rozloze i slávě. Zajímavá je zejména hradní studna, respektive její zbytky. Údajně kdysi sahala jako nějaký trychtýř až do Divoké Orlice, která pod hradem teče. Když byl hrad dobyt, skočil jeho pán raději do studny, než by padl do zajetí. Lid věřil, že skončil v Orlici a zachránil se. Dále jsou zde pozoruhodné tzv. svaté schody, v nichž byly zazděny ostatky svatých. Na hrad přicházeli poutníci a vystupovali vkleče po schodech až k oltáři. Ostatky později zmizely. Podle jedné z verzí je odnesli dva poutníci, kteří se na hradu na čas usadili. Podle druhé verze prodali ostatky majitelé hradu klášteru v Králíkách. Každopádně je tu jeden záhadný nápis. Co obsahuje? Podle jednoho výkladu odkazuje na ukrytý poklad.

Hrad_Potštejn_nad_Orlicí_03

Olga Krumlovská upozorňuje: „Návštěvu hradu lze doporučit při jakýchkoli vážných zdravotních potížích. Zdejší energie podpoří léčbu nemoci, případně vyburcuje obranyschopnost vašeho organismu. Ideální by bylo, kdybyste, jako to činili kdysi věřící, vystupovali vkleče po schodech a s každým dalším schodem si představovali, že vás nemoc opouští.  Je vhodné se o tom ubezpečovat zároveň slovně, říkat si, že je vám lépe a lépe. Protože vám to ale nejspíš umožněno nebude, budete muset po schodech nahoru kráčet. V tom případě se alespoň na každém stupni na chvilku zastavte a zamyslete.

Vyslovte přitom přání, aby se vám ulevilo a nemoc o kousíček ustoupila. V trpělivosti a víře je vaše síla, uvidíte, že vám tato terapie pomůže a možná vás i zachrání před zhoubnou nemocí.

Zdroj: http://www.spirit.cz/

Mapa zde

Záhada hřbitova v Noutonicích

Na první pohled obyčejné „místo posledního odpočinku“. Ale obyčejné je prý pouze na první pohled. Vypráví se o něm hrůzné historky, na internetu o něm kolují neuvěřitelné hypotézy. Údajně zde straší! Jsou tato vyprávění moderním mýtem, anebo skutečně bloudí na hřbitově v Noutonicích u Prahy duše mrtvých, navždy uvězněné v nekonečných temnotách očistce?

Větve stromů mezi tmavými hroby se pohybují ve slabém vánku. Klidná scenérie lesklých náhrobních desek se pozvolna mění pod příkrovem husté mlhy, vítr slábne. Stín stromu se formuje do tvaru lidské postavy. Snad jen rozptýlené měsíční světlo je příčinou téhle děsivé iluze. Anebo ne? Člověk začíná mít nepříjemný pocit z neznámého nebezpečí. To snad není možné! Od jednoho blízkého pomníku se začíná ozývat chraplavý šepot. U hrobu však nikdo nestojí…

Neklidní mrtví?
Popsané jevy zřejmě nejsou výmyslem. Prý je může zažít návštěvník na jednom zapadlém hřbitůvku ležícím u vísky Noutonice. Malá obec, nacházající se asi 10 km severozápadně od Prahy, není sama o sobě příliš známá. Proslulý je však její hřbitov blízko silnice vedoucí směrem na Kamýk. Především v noci se tu údajně pohybují hroby, mezi pomníky se míhají nevysvětlitelné stíny, a to není zdaleka vše! Někdy prý hřbitovní plochu pokrývá podivná světélkující mlha, zatímco mimo hřbitov je hezké počasí. Jsou to pouhé výmysly?

Noutonice_2017_36_

Hlasy odnikud
Ze hřbitova se mají občas ozývat zvláštní vysoké zvuky, připomínající nářek zraněného zvířete nebo člověka. Od hrobky se sousoším dvou lidí i od dalších hrobů jsou prý slyšet záhadné šeptající hlasy. Kde je možné nalézt jejich zdroj, když v té době nikdo na hřbitově nemluví? Dalším mysteriózním zážitkem je nevysvětlitelný zvuk kroků, které jsou údajně ze hřbitova slyšet v době, kdy je liduprázdný. Jaké další podivné jevy můžeme prý na tomto místě zažít?

Jen babské povídačky?
„…začalo hodně foukat a brácha tvrdí, že viděl u jedné hrobky pohybující se malé zelené světýlko.(…) Na hřbitově ale nikdo nebyl.“ Příběh o zážitku svého bratra z noutonického hřbitova uvádí na internetovém blogu uživatelka pod přezdívkou Lea. Je její vyprávění přehnané či vymyšlené? Nevypadá to tak – podobně neobvyklé zážitky má z tohoto místa údajně několik dalších lidí! Mezi některými obyvateli Noutonic má hřbitov tak špatnou pověst, že se mu zdaleka vyhýbají! Podle jiných je místem, kde se nic paranormálního neděje. Na jednom z webů píše Jirka: „Na noutonickém hřbitově mám pochované své předky. Nikdy jsem, ani starší lidé z okolních vesnic, o tajemných jevech nic neslyšel.“ Chceme záhadnost hřbitova ověřit, proto jedeme přímo na místo! Co může být příčinou záhadných noutonických úkazů?

Akustický klam?
Zvuky, které zde lidé údajně slyší, mohou mít i přirozeně vysvětlitelný původ – může docházet k akustickým klamům. Příčinu kroků, údajně slyšených ze hřbitova, můžeme možná hledat v dupání ježků anebo krocích lidí a zvířat, kteří chodí těsně vedle hřbitova. Někdy je jen velmi těžké rozeznat – především za špatného počasí, v mlze, která je zde prý obvyklá – směr zvuku! Lehce tak může dojít k záměně místa, ze kterého zvuk vychází, stejně tak jako k nesprávnému určení jeho zdroje. Jiným tzv. „normálním“ řešením mohou být praskající větvičky, přes které přeběhne například myš. To pak může vytvářet dojem, že na hřbitově někdo chodí! Lze tím ale vysvětlit všechny noutonické záhady?

Na pomoc přichází psychologie
Podle psychologa Doc. PhDr. Jiřího Kulky se prý může v případě noutonických záhad jednat u svědků podivných jevů o „zjitřenou představivost vlivem pověsti.“ Také prý může jít o iluzi. Otázka však zní, zda může být lidská představivost nebo iluze tak silná, abychom viděli pohybující se stíny, přelétávající světla a slyšeli hlasy? Z poznatků psychologů vyplývá, že pokud skupina lidí očekává určitý jev (a přesvědčuje se o něm), mohou se v něm natolik utvrdit, že se jim zdá skutečný. Lidský mozek má totiž tendenci zkreslovat skutečnost podle svých očekávání! Ale jak vysvětlit, že záhadný šepot slyší lidé vždy ze stejných míst hřbitova? A navíc: děsivé události tu údajně pozorují i skeptici, kteří v nadpřirozeno nevěří!

Jde o prokletí věčnosti?
Ani sledování záhadného světla se nedá vysvětlit pomocí standardní vědy. V mnoha místech světa se prý stejně jako zde pravidelně ozývají nevysvětlitelné kroky, hlasy či nářek, objevují se tajemné stíny, světla či údajné přízraky. Může to být jen náhoda? Podle hypotézy „paměti místa“ se zde prý kdysi odehrávají tragédie nebo jsou zde pohřbeni zavraždění, utýraní nebo za svého života nešťastní lidé. Smutné události prý navěky zanechávají negativní stopu, kterou mohou někteří jedinci vnímat.

Informace „odjinud“?
Pokud je v psychologii uznáván termín kolektivní nevědomí, proč by nemohlo existovat jakési „vědomí místa“ – tzv. bioenergetické pole (negativní či pozitivní), které opakovaně můžeme vnímat přes naši psychiku? „Objevy posledních cca 50 let v rámci kvantové fyziky jasně prokazují, že i nejvzdálenější částice vesmíru jsou jakýmsi způsobem vzájemně propojeny(…) Je tedy možné, že někteří lidé, za určitých okolností, mohou přijímat zvukové i optické informace z různých částí univerzálního systému,“ píše psycholog PhDr. Andrew A. Urbiš. Možná najdeme podobné souvislosti i v Noutonicích.
Názory psychologů na noutonickou záhadu se liší. „Lidé mají schopnost zachytit i signály z ostatních bytostí a entit, ať již žijících – tzv. mají schopnost ,číst myšlenky´ – nebo neživých. Někteří o těchto svých schopnostech ani neví do té doby, než je ,duch´ zkontaktuje,“ tvrdí psycholožka, alternativní terapeutka a pedagožka Mgr. Petra Částková. „Kdo zažil tuto zkušenost a nebyl na ni připraven, může se cítit být zaskočen. Má strach, že se zbláznil a může mít potřebu vyhledat ,odborníka´ – psychologa nebo psychiatra…“ Předkládá Petra Částková správné řešení této záhady?

Nešťastná hraběnka a mor
Na hřbitově má být pochována tragicky zesnulá hraběnka Barbara Dlauhovesky von Langendorf (1831 – 1857), jedna z posledních majitelek statenického zámku. Ta se poblíž hřbitova zabila pádem z koně a její duše zde prý dodnes bloudí. Podle některých vyprávění to však byla vražda. Dodnes není jasné, kde se na hřbitově nachází její tělo, i když zde má její rodina hrobku. Co má být jejím pochováním na tajném místě skryto? Ještě děsivější skutečností je, že podle některých historických pramenů jsou na noutonickém hřbitově kdysi pochovány oběti moru, sebevrazi a popravení lidé. Zanechávají snad dávné tragédie nešťastně zemřelých lidí na tomto místě dodnes hrůznou „stopu“? Vždyť noutonický hřbitov pochází již ze 14. století, takže je jistě svědkem mnohých neštěstí.

Noutonice_2017_29_

Pátrání na místě
K večeru přijíždíme na noutonický hřbitov a vstupujeme za jeho vrátka s napjatým očekáváním. Objevíme něco neobvyklého? Při dvouhodinovém procházení a čekání na hřbitově a kolem něj nevidíme žádné stíny, ani pohybující se hroby. Avšak celou dobu našeho pobytu na hřbitově máme pocit, že je od okolí oddělen neviditelnou bariérou. Celý čas je na hřbitově až nepřirozeně strnulé ticho – nezpívají tady ptáci, není slyšet hmyz. Snad proto se někteří lidé hřbitovu vyhýbají. Za několik minut podruhé přicházíme ke hrobu se sousoším dvou lidí s úlem. Najednou z cesty před sebou slyšíme zvuk podobný lidským krokům, který trvá asi 3 vteřiny. Ale nikdo k nám nejde! Nevíme, co si o tom máme myslet. Jaký původ mají tyto podivné zvuky? Možná není noutonický hřbitov skutečně běžným místem… Je snad dokonce prokleté?

Petr Koutský

 Zdroj: http://enigma.rf-hobby.cz/

Foto: Jiří Vorlíček

 

Býčí skála a tajemství mrtvých rukou

Pohanské přízraky 

Blízká Býčí skála v Josefském údolí bývala zasvěcena pohanskému bohům. Jednou přišlo zdaly krásné a početné procesí a v noci se ztratilo v jeskyni. Z hlubin se nesl pláč a kvílení, plálo v nich světlo a zjevoval se tam průvod kostlivců. V minulém století tu byla nalezena soška býčka z doby bronzové, po němž má skála své jméno, a vy kopalo se mnoho koster pravěkých lidí. 

BÝČÍ SKÁLA je název rozsáhlé jeskyně v Josefovském údolí nacházející se mezi městečkem Adamov a obcí Habrůvka. Jeskyně Býčí skála je součástí rozsáhlejšího jeskynního systému, nás ale zajímá pouze jeskyně sama a hlavně její vchodová část – Předsíň. Název dostala tato skála podle nálezu zhruba 10-ti centimetrové sošky býčka, stalo se tak v roce 1869, kdy 2 mladíci našli ve vzdálenosti necelých 10 m od vchodu do jeskyně ve vrstvě dřevěného uhlí polorozbitou keramickou nádobu, v níž bylo spálené proso a právě v něm se našel býček.

800px-Bronze_statue_of_a_bull_(Byci_skala)

Později Dr. Wankel obnovil své výzkumy v Býčí skále a učinil zde další unikátní nálezy: bronzovou přilbici, bronzovou hlavici žezla i soupravu prolamovaných závěsků, prsní pancíř, bronzové součásti vozu, více než 300 náramků, spony a jehlice, osm zlatých čelenek, kovadliny, sekery, kladiva, dýky a rovněž téměř 5000 skleněných perel, které se nacházely po celé Předsíni. Dále se našly předměty z jantaru, různé kamenné předměty (desky, oltář), brousky nebo třeba také amulety z polodrahokamů (achát, heliotrop nebo jaspis – vše odrůdy chalcedonu). V jeskyni byly zastoupeny i kosterní pozůstatky koní, vepřů, hovězího skotu, koz a ovcí. Nejzajímavějším nálezem jsou však četné lidské kosterní pozůstatky, dle objevených lebek se určilo, že zde smrt našlo 17 mužů, 11 žen a 10 patřilo jednicům nedospělého věku.

V jeskyni jsou i stopy po rozsáhlém ohništi a po kamenném dláždění z kamenných desek, na kterém ve spáleném obilí spočívaly 2 useknuté ženské ruce s bronzovými náramky a zlatými prsteny. To, co se stalo před mnoha lety v Býčí skále, se můžeme jen domnívat. Jedna z teorií je ta, že se jednalo o kultovní místo, kde se konaly nejen zvířecí oběti, tuto scénu zachytil mistr nad mistry – Zdeněk Burian.

Postupně se však objevily i další teorie:

• Byla zde pobita skupina obchodníků z jihu – ale proč vrahové ponechali v jeskyni zlato a ostatní předměty?

• Byli zde přepadeni a pobiti kováři, kteří zbohatli při výrobě cenných železných předmětů – ale pak proč tolik ženských koster a opět ponechání kořisti v jeskyni?

• Došlo ke zřícení jeskynního stropu – ale jak pak vysvětlit sečné rány na kostrách?

• Došlo k výbuchu moučného prachu nebo nahromaděného plynu – ve vlhkém prostředí jeskyně značně nepravděpodobné.

• Lidé vhazovali obětiny jeskynním oknem, ty se postupně hromadily – nevysvětluje ani kovárnu, ani rozházené kosterní pozůstatky.

• Bylo zde obětiště, kam lidé přinášeli předměty z dalekého okolí. Při obřadech byla obětována zvířata i lidé. Nalezená kovárna pak byla součástí kultu. Pravděpodobně zatím nejlepší vysvětlení.

Jak se tam dostat: 

http://www.byciskala.cz/MaRS/index.php

MAPA ZDE 

 

Tajemný hřbitov v Bohnicích

Večer husí kůže a přebíhající mráz po zádech, ve dne klidné a nádherné místo. Přesně to lze pocítit na nejponuřejším místě Evropy. Z hrobů hřbitova v pražských Bohnicích sálá tajemno až za stará železná vrata.

Bohnická léčebna byla založena v roce 1903 a hřbitov pro její chovance vznikl o šest let později. Nepohřbívali zde jen pacienty z Rakouska-Uherska, ale také pacienty z italského ústavu v Perginu, kteří sem byli evakuováni v roce 1916. Těmto pacientům nechal na hřbitově instalovat vzpomínkovou desku diktátor Benito Musollini.

Bohnický hřbitov bláznů

Je tu hrob vraha Otýlie Vranské?

Otýlie VranskáZajímavostí je, že zde má ležet podle pamětí již zesnulého špičkového kriminalisty Miloslava Nečáska ivrah Otýlie Vranské, pitevní laborant Pavlíček, který se Nečáskovi soukromě přiznal v roce 1933 a v Bohnicích spáchal o dvacet let později sebevraždu oběšením. Policista Nečásek byl například hlavním vyšetřovatelem brutální vraždy Herty Černínové z roku 1951 známý také jako případ “Kvadratura ženy”. Nečásek určitě nebyl žádný pohádkář a lovec laciných senzací. Jak víme vrah Otýlie Vranské nebyl nikdy dopaden a jde o jeden z nejzáhadnějších případů v dějinách naší kriminalistiky.

Je tu hrob atentátníka na arcivévodu Ferdinanda d’Este?

Gavrilo PrincipMožná ještě větší záhadou a zajímavou konspirační teorií je, že na bohnickém hřbitově údajně leží svůj věčný spánek i Gavrilo Princip – muž který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Princip zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín, následně byl pohřben v neoznačeném hrobě a v roce 1920 exhumován a odvezen do Bosny, když hrob určil pouze jeden český voják z pevnosti.

Podle mých nejčerstvějších informací se bohnický hrobník Slavata, vyslýchaný v roce 1942 na Gestapu, a v úplně jiném souvislosti, vyjádřil, že byl přímým účastníkem nestandartního nočního pohřbu 1. května 1918 za účasti vojáků z Terezínské pevnosti. Nebožtík byl tehdy zapsán jako Karel Chotěžovský a o pohřbu měl hrobník přísně zakázáno hovořit.

branka

MAPA ZDE

Krvavé čarodějnické procesy ve Velkých Losinách

V letech 1678–1696 na žerotínském panství Velké Losiny a ve městě Šumperku probíhaly masivní čarodějnické procesy. Řádění krvavého inkvizitora Bobliga padlo za oběť 52 lidí – žen i mužů! Nejznámější oběť? Kněží sáhli do vlastních řad a upálili děkana Lautnera. 

Píše se rok 1678 a na žerotínské panství ve Velkých Losinách přijíždí kočár. Kola skřípou, jak koně prudce staví před zámkem. Do deštivého podvečera vystupuje vysoká štíhlá postava muže, v jehož tváři se zračí zášť. V levé ruce svírá mohutný kovový kříž, v pravici pláštíkem přehozenou knihu Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice!

Paní hraběnka Angelie Anna schází po dlouhém schodišti zámku. Spěchá. Chce hosta, jak se patří, přivítat. Možná že nějak takhle se odehrál příjezd inkvizičního soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, který v letech 1678 až 1696 vedl ve Velkých Losinách a Šumperku krvavé čarodějnické procesy. Padlo jim za oběť 52 lidí, povětšinou žen, ale z oddávání se magii a s ní spojených prostopášností byli obviněni a Bobligem usvědčeni i mužové.

Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice

Latinsky psaná inkunábule z roku 1487 obsahuje definici čarodějnic, popisy jejich
praktik i návody k rozpoznání a následnému pronásledování čarodějnic. 
Kniha se stala jednou z příruček používaných v 17.století při čarodějnických procesech. 
Čarodějnické procesy a Kladivo na čarodějnice později posloužily jako předobraz 
ke stejnojmennému románu od Václava Kaplického, který byl zfilmován Otakarem Vávrou.

Nejznámější oběť

Jako literát bych rád napsal strhující příběh o hraběnce, proti které se obrátila jí pozvaná inkvizice, ale to bych pouštěl fantazii příliš na špacír. Ne, nejznámější obětí se nestala hraběnka Angelie Anna, nýbrž katolický kněz, děkan Kryštof Alois Lautner. V inscenovaném procesu byl obviněn, dlouhých pět let vyslýchán a mučen a následně odsouzen. Pravým důvodem byla zřejmě liknavost v otázce protireformační, tedy že nebyl tak tvrdý v rekatolizaci, a to se církevním hodnostářům zrovna moc nepozdávalo. Je také možné, že šlo i o osobní antipatie mezi duchovními, kterých bylo do procesu s Lautnerem zapleteno skutečně hodně.

Petrovy kameny: Zajímavé čarodějné místo v okolí

Petrovy kameny – místo údajných čarodějnických sabatů, při kterých probíhaly nezřízené orgie, znesvěcování svatých hostií a rozličné magické rituály. Se svými 1446 metry se jedná o třetí nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku v národní přírodní rezervaci Praděd, kde se nachází skupina tří mohutných skalisek – z důvodu ochrany vzácné flory k nim není povolený přístup. Podle pověsti nesou jméno mladého kováře Petra, který se zde skrýval se svou dívkou (před pronásledovateli vyslanými jejím otcem). Když už útěk vzdávali a vylezli na skálu s úmyslem skočit, ale vrcholek hory zahalil černočerný sněhový mrak a pronásledovatelé je nechali na pokoji.

Velké Losiny (německy Groß Ullersdorf) je obec v Olomouckém kraji, 9 km severovýchodně 
od Šumperka. Obec má rozlohu 46,50 km² a čítá asi 2,7 tisíce obyvatel.

Velké Losiny mapa zde

 

Prokletí záhadných lebek z Mikulče

V roce 1932 učinili sudetští dělníci při přestavbě místní márnice zvláštní nález. Objevili zde podivně pohřbené nebožtíky, kteří jakoby měli svázané ruce a kruhovou díru uprostřed čela. Samozřejmě, že si nic nenechali pro sebe a hned o tom podali zprávu správci místní fary.

Obec Mikuleč (německy Nikl) se nachází v okrese Svitavy, kraji Pardubickém. 
Obec je součástí Mikroregionu Svitavsko. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 220 obyvatel.

Prošetřením celého případu byl pověřen archeolog prof. Červinka z tehdejšího Pražského výzkumného ústavu. Ten si prvním prozkoumáním na pomoc povolal významného a uznávaného kolegu z Vídně prof. Hällera [helera]. Společně pak prozkoumávali jak nebožtíky, tak jejich hroby. Po měsíčním šetření nedospěli k uspokojivým a průkazným výsledkům. Závěrem jejich bádání byly jen teze nezakládající se na jednoznačných důkazech. Oba vypracovali dvě odlišná hlášení, která se shodovala pouze v základních věcech. Zatímco prof. Häller mluvil o obětech 30tileté války, prof. Červinka hovořil o obětech inkvizice s „čarodějnicemi a upíry“. Nakonec se však oba museli tohoto náročného úkolu po prakticky 4letém bádání vzdát.

Pak přišla válka a hned po ní Benešovy dekrety a odchod německého obyvatelstva do Německa. Jejich statky a obydlí převzali čeští obyvatelé, kteří se sem přistěhovali ze všech koutů bývalého protektorátu Čechy a Morava. A krátce na to už svazáci vítali únor 1948. Ještě před ním však byl stržen objekt čp. 93 (horní část Mikulče). Při jeho základech byly nalezeny další lidské pozůstatky velmi podobné těm, které zkoumali profesoři Häller a Červinka. Na průzkum těchto „archeologických záhad“ byl povolán i archeolog Petr Černý, který dal za pomoci tehdy dosažitelné techniky za pravdu Červinkově teorii (čarodějnice a upíři) a nevyvrátil možnost dalších takových hrobů v této oblasti.

Tím však ještě mikulečská záhada nekončí, alespoň pro tři zmiňované archeology ne. Totiž v roce 1936 ve svém vídeňském bytě prof. Häller zemřel. V jeho tváři se zračila obrovská hrůza a děs, na jejichž následky zemřel. Z jeho pracovny podle výpovědi jeho služebné zmizely lebky všech zkoumaných nebožtíků pocházejících z mikulečského hřbitova. Za podobně záhadných okolností byl jen o měsíc později nalezen ve své pracovně prof. Červinka. Podobnému osudu neunikl ani Petr Černý, který zemřel 9. června 1947. Podíváme-li se do kalendáře zjišťujeme další podivnost – když všichni tři zemřeli (17. 3. 1936, 14. 4. 1936 a 9. 6. 1947) byl měsíc zrovna v úplňku…

Korektura textu: R. Kabát nejml.

MAPA A NAVIGACE ZDE

Záhadný zámek v Košátkách

Tajemný zámek Košátky, staré šlechtické sídlo, které náleželo dlouhá léta Kolowratům, stojí jistě za pozornost milovníků záhad a paranormálních jevů. Košátky naleznete kousek nedaleko Kropáčové Vrutice. Co se zde vlastně děje? Musím říci, že zámek Košátky považuji osobně za jedno z velice tajemných míst a také, dáli se to tak říci, i za jedno z nejstrašidelnějších u nás.

Základem zámku je mohutná gotická věžovitá tvrz s takzvanou lucernou z 1. poloviny 15. století, postavená pány z Weitmile. Střední zámecká věž je prastará stavba se zdmi skoro dva metry tlustými, neboť Košátky byly kdysi tvrzí onoho typu, který je u nás dosti vzácný. Poněvadž hrad stál na rovině, byl chráněn ze všech stran vodním příkopem.

Byl jsem překvapen, když jsem po své návštěvě tohoto sídla cítil na různých místech přítomnost astrálních bytostí. Ale v podobných budovách je to běžné, a tak jsem to nějak neřešil. Stalo se to v létě, první noc, co jsem přespal ve věži v jedné z komnat, jsem se probudil a slyšel jsem na zdi, přímo u své hlavy, jako by někdo třel o zeď novinami. Nic dalšího se však již neudálo, a tak jsem se obrátil na bok a spal dál. Později jsem zjistil, že tento zvuk je zde slyšet častěji a to dokonce i ve dne na různých místech objektu.

Košátky,_cesta_k_zámkuJeště za dob rodu Kolowratů však ve věži býval archiv dokumentů, zvaný listovna. Snad tam některý astrál listoval ve starých aktech. Je totiž běžné, že astrální bytosti, které se za života zabývají intenzivně, dlouhá léta a se zájmem jistou prací, pokračují v tom i po své smrti. Z onoho pokoje ve věži vede do prvního patra pravého zámeckého křídla schodiště. Je úzké a točité a schody jsou dřevěné. Na tomto schodišti je možné slyšet občas velkou ránu, jako by někdo dupl velkou silou, nebo něčím udeřil o schodiště. Když jsem to zaslechl, vyběhl jsem z pokoje, nikdo tam však nebyl. Po krátké době se však stalo něco mnohem zajímavějšího.

Probudil jsem se zhruba kolem jedné ráno a tu jsem spatřil, ač byla tma, stát u postele ženskou postavu v černém oděvu s bílým širokým límcem, jaké nosily ženy ve středověku. Byla asi pětačtyřicetiletá, střední výšky a dost silná. Výraz jejího obličeje se nedal přesně určit, ale přesto jsem vytušil a vycítil jisté utrpení. Něco mi říkala, ale já jí nerozuměl. Netušil jsem, co mi chce, a tak jsem ji v duchu požádal, aby odešla, že se za ni budu modlit. Zhruba po hodině se žena zjevila v pokoji znovu a tentokrát jsem rozuměl mnohem lépe tomu, co mí říkala, mimo jiné mi sdělila své jméno – Luisa Cambonová. To, co mi dále řekla, bylo velice zvláštní a je určeno jen několika málo lidem jako forma poselství. Proto je neprozrazuji.

Připomínám, že ducha oné černé paní vidělo na Košátkách již více lidí. Duch šlechtičny bloudí v komnatách zámku stále a prý je někdy slyšet v noci kroky nebo šustění šatů, otevírání dveří a pod. Ostatně na zámku v Košátkách jsou stále i jiné bytosti, které se projevují ale méně nápadně. Většina těchto jevů se soustřeďuje na chodby a pokoje v pravém křídle, směrem k bývalé bažantnici.

Jak je patrno, zámek v Košátkách je místem zvláštních jevů a událostí. Rád bych připomenul ještě další událost. Nedaleko železniční trati vede silnice, je to kousek od zámku. Cesta míří k Hornímu Slivnu a i zde se děje něco prazvláštního. Několik místních lidí mi potvrdilo, že zde spatřili stát postavu a občas se jim i stalo, jako by jim kdosi strhl řízení auta či kola a došlo zde k několika nehodám. Postava byla prý oblečená jak ze starých dob. Někteří lidé si myslí, že je to místo očarované a prokleté.
Před zámkem je veliké hospodářské nádvoří. Na jeho západní straně je první brána se zbytky padacího mostu. Právě proti staré věži na prvním nádvoří je opuštěná zahrada, uprostřed které stojí velmi staré sousoší Panny Marie se sv. Janem Nepomuckým a sv. Václavem. Bylo zhotoveno roku 1609.

800px-Košátky,_od_zastávky_k_zámku_(02)

Podle lidového podání musela u této sochy vždy svítit věčná lampička. Když nesvítila, bylo slyšet od sochy v noci dětský pláč. Proto jsem se tam v noci vydal na procházku, hnán napjatou zvědavostí. Když jsem přicházel k sousoší, spatřil jsem tam sedět malé dítě v bílé košilce. Bylo vidět zcela zřetelně. Nedaleko začal výt pes a když jsem se rozeběhl k soše za dítětem, náhle se rozplynulo. Proto jsem zapálil svíčku a za duši nešťastného dítěte se pomodlil, aby nalezlo klid.

Nesmím zapomenout ani na přízrak, který se zjevuje u silnice od zámku směrem na Kojovice. Prý se zde zjevuje přízrak ženy v bílém, snad může jít o jeptišku. Tato bytost se zjevuje i na zámku. Postava, podobná prostěradlu, se blíží po chodbách a pokojích a zvedá ruce a uklání se. Osobně se domnívám, že se jednalo o ducha dávně kněžky, protože v okolí zámku býval posvátný háj našich pohanských předků.

Rád bych ještě připomenul, že tento přízrak se zjevuje i u sochy sv. Jana Nepomuckého. Ta se nachází u zámeckého areálu a byla zhotovena roku 1610.

Milan Doležal

MAPA MÍSTA

Tajomné nacistické mauzóleum Totenburg

Teto záhadný a kedysi veľký pamätník stále predstavuje pozoruhodnú architektonickú víziu. Je to pravdepodobne posledný objekt tohto typu v celej Európe, pretože v roku 1945 boli zničené všetky známe nacistické kultúrne miesta.

Tajomné mauzóleum v Totenburgu postavené v roku 1938 podľa projektu Roberta Tischlera ako pamiatka na „pýchu, slávu a moc.“ Pamätník pre 25 Sliezských priekopníkov národno – socialistického hnutia, 170 tisícov Sliezanov, ktorí zomreli v I. svetovej vojne a obetiam nehôd v baniach.

Štruktúra v tvare kvadratickej fortaliky s rozmermi 24 x 27 metrov a  takmer 6 metrov vysoká. Stavba sa podobá starej mezopotámskej architektúre. Ako naznačuje názov „mauzóleum“, mal by to byť hrob skutočný alebo symbolický, žiaľ informácie o jeho použití, alebo plánoch sú však vzácne. V budove sa nachádza podzemná chodba, ktorá vedie do pohrebných komôr. Povráva sa, ze mauzoleum je postavené na omnoho vačších podzemných priestoroch, aké sú dnes dostupné. Spájané s komplexom Riese a prepojením na zámok Ksiaž. Všetky tieto dohady a mystifikácie sú však neopodstatnené.

V spojitosťi s Himlerom ako patrónom projektu je predpoklad, ze by sa tam mohli diať okultné obrady. Vstup je neprimerane úzky a vzdy otvorený, co by tajomstvá nijak nezahaľovalo. Pred ním údajne vzdy bola nepretržitá stráž dvoch vojakov, čo však dobové fotografie nedokumentujú. Po stranách stáli na guľatých podstavcoch so svastikou dva orly. Ich casti sa ešte pred nedávnom našli v priľahlom lese.


Uprostred nádvoria stála veľká kovová pochodeň, ktorú navrhol Ernst Geiger a vyrábali ju v nemeckom Württembergische Metallwarenfabrik. Pod názvom WMF pôsobí táto dielňa dodnes. V spodnej časti ho strážili štyri levy a horel v nej večný plameň.
Arkády, ktoré obklopujú nádvorie, sú zakryté mramorovo-zlatou mozaikou. Všetky pôvodné nacistické symboly boli časom poničené alebo ukradnuté. Známe je len to, čo sa zachovalo na predvojnových fotografiách ako skutočne ohromujúca architektúra. Z dnešného pohľadu sa jedná o nezanedbateľnú kultúrnu pamiatku, nech uz bola spájaná s akoukoľvek dobou. Nadčasová osamotená stavba si v tichosti prežíva dodnes a svoje tajomstvá naďalej stráži.

text / foto: Robert Hucko