Přicházeli jsme na místo, o kterém kolegové z jiných novin psali, že je to nejtemnější místo v Evropě, že duše pacientů úpí a odčerpávají vám energii, citlivým osobám se tu špatně dýchá, že se tu scházejí satanisté. Ale nic takového nás nepotkalo, dýchalo se nám dobře a potkali jsme tu dva živáčky, mladý českoanglický pár. Bohnický hřbitov bláznů je zamlklý, zadumaný, trochu melancholický, ale je to jenom starý park, kde pod kožichem z břečťanu spí věčným spánkem ti, které osud spojil s ústavem choromyslných.

Části, kde jsou pohřbeni násilníci, se raději vyhněte

Severní část hřbitova je snadno průchozí, je protkána spoustou cestiček, ať už důsledně pravoúhlých nebo klikatých jak někde na šumavských blatech, že člověka napadne, jak takové cestičky vlastně vznikly, zda jsou dílem přírody, lidským nebo nějakých trpaslíků.

V jižní části, kde mají být pochováni duševně nemocní násilníci a vrazi se už tak snadno neprojdete, cesty vystřídají protivná křoviska a občas vaše kroky znejistí pohled na nějaký propadlý hrob.

Kaple je už v rozvalinách

Hřbitov s kaplí a márnicí byl vystavěn během roku 1909. Byl určen pro pohřbívání zemřelých pacientů a také pro zaměstnance. Býval katolický, pro nekatolíky byla vyhrazena část po pravé straně kaple. První hrob zaplnil už za dva dny po vysvěcení jedenáctiletý chovanec František Janovský.

Na hřbitově se přestávalo pohřbívat už v 50. letech. V roce 1963 byl hřbitov předán Pohřební službě hlavního města, pak pustnul. Přesto zde podle některých náhrobních desek docházelo k ojedinělým pohřbům i později, dokonce v 70. letech.

Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti

Kromě kaple s márnicí byla dominantou hřbitova mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v ústavu pro choromyslné.

„Pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé bylo na hřbitově dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postavit obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí je hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje,“ píše se ve staré kronice.  Pomník byl vysvěcen na konci května 1917. Dnes ještě můžete zdatný latiník onen nápis přečíst, nebo spíš vytušit.

Válka sem zavlekla i pacienty z Itálie

Jiný památník Italům, kteří byli v roce 1916 evakuováni do Bohnic z ústavu v italském Pergine Valsugana, když se měl stát vojenskou nemocnicí, byl posvěcen 16. října 1932 arcibiskupem pražským Karlem kardinálem Kašparem. Jednalo se o dvě mramorové desky zasazené do zdí u vchodu do hřbitovní kaple s nápisem v italštině a češtině: „Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“ Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.

Občas náhrobek, sem tam svíčky…

Na hřbitově už je jen málo náhrobků, čitelné jsme našli jen čtyři – jeden nápis oznamuje smrt Marie Tuma. V devětadvaceti, když pracovala jako služebná, ji dostihl tyfus. Dodnes jí ovšem někdo nosí na hrob květiny, i svíčku zapálí, stejně jako na „oltáři“ v kapli nebo u pomníku vojáků. Spolu s ní tu pod břečťanem odpočívají Karl Tatzl, Bohumil Majer, Antonín Lebr a další tři čtyři tisíce bezejmenných a zapomenutých.

Atentátník na následníka trůnu tu neleží

Vedle řádků plných záhad a temna dočetli jsme se v konkurenčním tisku, že zde má být pohřben i Gavrilo Princip, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou  – což bylo využito jako záminka pro rozpoutání první světové války. Není tomu tak.

Gavrilo Princip kvůli svému mládí (*1894 v Obljaji) nemohl být popraven, byl odsouzen ke dvaceti letům, vězněn byl v Malé pevnosti v Terezíně, kde 28. dubna 1918 zemřel na tuberkulózu. Byl tajně pohřben na terezínském hřbitově v sekci B II/1. Tento hrob byl v červenci 1920 exhumován a tělo převezeno do Sarajeva na hřbitov svatého Marka. Gavrilo Princip je doma oslavován jako národní hrdina.

Kde hřbitov najdete

Ústavní hřbitov se nachází mimo areál nemocnice, asi 700 metrů západně, dojdete k němu, když odbočíte z ulice K Drahani směrem k zahrádkářské kolonii a zvířecímu hřbitovu. Nebo se můžete vyškrábat nahoru od Vltavy od psího útulku. Tato cesta vám ale vezme víc energie než všichni duchové dohromady.

Epilog

Básník T. R. Field neboli Bohdan Šumavanský věnoval v 50. letech tomuto hřbitovu báseň:

Všecko, co kdy žilo / do země se skrylo / a co z tho zbylo? / Proto vůbec nezáleží / na tom, právě zde kdo leží / nakonec je země prázdná / stejně jako hlava blázna!

Kontakt na správce: komentované prohlídky, dobrovolné vstupné cca 100 Kč : 724 0128 501, Vítek