V dávných dobách, kdy nad údolím Bíliny stál hrad pevný jako víra v dávné legendy, se psaly příběhy, které se navždy zapsaly do dějin českých zemí. Podle starých kronikářů, jako byl Hájek z Libočan, zdejší hrad a město založila Kazina, dcera Bily, již v roce 744. Hrad se tyčil nad krajinou jako symbol síly a odvahy a stal se domovem mnoha příběhů o rytířích, hrdiny a tajemstvích.
Jedním z těchto příběhů byl příběh Ojíře z Frýdberka, který se stal prvním, kdo v Čechách zavedl rytířské turnaje. Ve 13. století se do Bíliny sjížděli rytíři ze všech koutů země, aby se utkali v klání o čest a slávu. Turnaje byly nejen zkouškou odvahy a dovednosti, ale také příležitostí k oslavám a setkáním. Ojířova odvaha a inovace si získaly obdiv a respekt daleko za hranicemi Bíliny.
Zajímavou kuriozitou z těchto časů je antropomorfní bašta z konce 15. století, kterou místní lidé nazývali Manda. Tato bašta, svým tvarem připomínající lidskou postavu, stála přesně na místě, odkud bylo možné dohlédnout na celé okolí a chránit hrad před nepřáteli. Manda se stala symbolem ochrany a síly, které po staletí strážily tajemství hradu.
Jižně od města, na znělcovém vrchu Bořeni, se vyprávělo o pokladech skrytých v jeho nitru. Bořeň, svým tvarem připomínající ležícího lva, byl opředen legendou o tom, že na Květnou neděli se jeho útroby otevírají a odhalují poklady skřítky hlídané jen těm, kdo mají čisté srdce. Mnozí se pokoušeli nalézt jeho bohatství, ale pouze ti vyvolení a odvážní mohli spatřit zázraky podzemí.
Tak se historie Bíliny proplétá s mýty a legendami, vytváříce obraz místa, kde se sny setkávají s realitou a kde odvaha, láska a víra překonávají čas a prostor.