Na jihovýchodním okraji Vysočiny, kde se temné lesy setkávají s úrodnými poli, leží tajemné místo známé jako Bílý Kámen. Jen šest kilometrů severozápadně od Jihlavy, obklopené mlčením přírody, se nachází zbytek dávné struktury, kterou místní obyvatelé nazývají Čertova zeď.
Legenda praví, že v těchto končinách kdysi dávno čerti pořádali své pekelné reje. Chtěli mít klid od zvědavých očí smrtelníků a rozhodli se postavit kolem místa svých setkání vysokou zeď, která by je chránila před nežádoucími návštěvníky. Tato pekelná stavba však musela být dokončena za jedinou noc, aby její ochranná moc zůstala neporušená.
Pod pláštěm nočního stínu, kdy měsíc bledě svítil na oblohu, začali čerti nosit balvany z širokého okolí a vršili je jeden na druhý. Práce probíhala horečně, pekelný žár jejich odhodlání se odrážel v plamenech, které šlehaly z jejich očí. Zdálo se, že úsvit je ještě daleko, a zeď rostla do závratných výšek.
Ale osud měl pro čerty jiný plán. K ránu, v době, kdy noční mlhy začaly řídnout a první paprsky slunce se skrz ně prodraly k zemi, šla kolem místní hospodyně. Nesla v tašce kohouta a mířila na trh v Jihlavě. Uprostřed ticha, narušeného jen šuměním stromů, kohout zakokrhal.
Tohle nečekané zvukové znamení dopadlo na čerty jako hrom z čistého nebe. Věděli, že den přichází a oni nestihli svou stavbu dokončit. V panice opustili své dílo a zmizeli v hlubinách temných lesů. Zeď, ponechaná osudu, se časem sesula a dnes tu z ní zůstávají jen skromné zbytky ve formě kupy balvanů, které svědčí o tajemstvích a nadpřirozených silách, jež kdysi ovládaly toto místo.
A tak dodnes, když mlha halí krajinu a stíny tančí mezi stromy, se říká, že duchové pekelných stavitelů se čas od času vrací, aby oplakávali svůj nedokončený úkol. Ale kohoutí zakokrhání je vždy přinutí zmizet dříve, než mohou své dílo dokončit.