OPUŠTĚNÝ TAJEMNÝ PENZION: V Nimrodu u Mariánských lázní

Na samotě mezi hustými lesy stojí záhadná stavba nesoucí nápis Penzion Nimrod. Před sto lety byla oblíbeným vycházkovým cílem lázeňských hostů z nedalekých Mariánských Lázní. V posledních letech k ní však míří jiný druh návštěvníků: kromě místních vandalů, kteří ji rozebírají kvůli stavebnímu materiálu, přitahuje pozornost těch, co rádi objevují místa duchů.

Původní vila byla postavena už v roce 1905 mezi rašeliništi Slavkovského lesa, nedaleko zbytků středověké tvrze ze 14. století. Postupně byla budova rozšířena na penzion s kavárnou a za první republiky se místo stalo velmi oblíbeným. Mezi návštěvníky patřil i britský král Eduard VII. nebo československý prezident Edvard Beneš s manželkou. Český průvodce ředitele Hořejšího popisoval Nimrod jako útulnou kavárnu. Dvojspřeží sem stálo 60 Kč, drožka 40 Kč. Hosté si tu dávali dobrou kávu, drobné pohoštění a různé speciality. Na terase si mohli pohovět na skládacích lehátkách a pokochat se pohledem na prosluněnou louku a blízký les. Před silným letním žárem je chránily slunečníky.

Za druhé světové války se Nimrod proměnil v sanatorium pro raněné vojáky, o které pečovaly jeptišky. Po roce 1945 tu správcoval Jan Zavázal, který tu zažil první záhadu. Víno se tu proměňovalo na vodu! Hosté to prskali a plivali na zem a žádali vysvětlení. Správce vcelku brzy přišel celé záhadě na kloub. Zjistil, že s vínem „čaruje“ nikoli Ježíš, ale jeho jediný zaměstnanec – sudetský Němec a údajný antifašista, ve skutečnosti však vojenský zběh Otto Dietl. Jak se ukázalo, kradl nejen víno a rum, ale ředil i ostatní likéry. Veškerou škodu si pak musel řádně odpracovat.

Kolem roku 1955 se z Nimrodu stala dětská ozdravovna, pojmenovaná po sovětském maršálu Žukovovi. Pak areál přešel pod správu Dopravního podniku hlavního města Prahy, který jej využíval jako rekreační středisko pro své zaměstnance. Po revoluci se dostal Nimrod do soukromých rukou a ještě roku 2003 byl v provozu jako restaurace a penzion. Pak však přestala fungovat restaurace a postupem času i ubytování. V roce 2006 koupil objekt za směšnou cenu nynější vlastník Vlastimil R. a od té doby je budova neobydlená a totálně chátrá.

Okna jsou na mnoha místech vytlučená, na mnoha místech je probořené zdivo. Podlahy trouchnivějí a propadají se, prázdnými pokoji profukuje vítr. Do střechy zatéká, bortí se sklepy. Na čem si nestihl pochutnat zub času, do toho se s vervou pustili místní obyvatelé. Odnášeli odtud obložení, okenní rámy, cihly, nosné trámy, plechy a tašky ze střechy … Stavba, která stojí na kůlech zapuštěných do bažiny, se naklání a nebude dlouho trvat, a celá se sesune. Protože je však historickou památkou, majitel ji nemůže zbourat, a tak možná jen čeká, až sama spadne.

Jedinými, koho to dnes k penzionu Nimrod táhne, jsou milovníci zvláštního druhu turistiky, jimž se říká urbex. Rádi objevují stará opuštěná místa a fotí je. Penzion však láká také záhadology, neboť je zanesen na seznam míst, kde se vyskytují paranormální jevy. Už dříve se návštěvníci restaurace svěřovali s tím, že byli svědky zvláštních úkazů. Viděli oči či paže vystupovat ze stěn, cítili pach po síře, zahlédli pohybující se světélka. Ti, kteří nocovali v penzionu, mívali zase intenzivní pocit, že na pokoji nejsou sami, a jejich děti mluvily s neviditelnými bytostmi. Dnes už penzion Nimrod bohužel obývají jenom ti duchové.

Zdroj: VTPJ a Storyexpres, TM

 

 

Robert Hucko z Tajemných míst po stopách raket V2 (Usedom/Německo)

Cieľom môjho putovania po ostrove Usedom v Nemecku boli miesta, kde sa manipulovalo s raketami V2.

Najzaujímavejšie však boli pre mňa miesta skúšok rakiet. Takým je aj Prüfstand 13. Dobre zachovaná testovacia zakladňa v tvare kruhu, obohnaná bezpečnostnou násypovou stenou. Kruhová úprava terénu je poznateľná aj na Google earth a dobre ju rozoznávate aj priamo na mieste. Čo  neprehliadnete, sú stopy po bombardovaní. Aj po toľkých rokoch sú stále dobre viditeľné. Poznať na nich dokonalú prípravu britského letectva. Na fotografiách sú ako malé jazierka, či niekoľko za sebou.
Násypová stena je pekne čitateľná v teréne aj napriek hustému lesnému porastu.

Na najvýchodnejšom pobreží Baltického mora, kde ústi rieka Peene, bola vybudovaná kompletná infraštruktúra pre testovanie a zdokonaľovanie rakiet V2. Množstvo neúspešných vzletov pod dozorom Luftwaffe vykonal od roku 1939 do 1943 so svojim tímom Wernher von Braun. Konštruktér rakety, ktorá bola schopná letieť do vesmíru. Nemci však potrebovali v prvom rade účinnú zbraň. Takú, aká by úspešne zničila Londýn.

Je známe, že napriek neúspechom bola Braunom Hitlerovi odprezentovaná strela, ktorá ako prvá dokázala požadovane vzlietnuť. V tom čase bol Hitler znepokojený meškaním pri vývoji. Napriek úspešnej prezentácii bol dohľad nad projektom zverený veleniu SS. Spojenci ani netušili, že na severe Nemecka pripravujú smrtonosnú raketu. Informáciám od Poliakov, ktoré Briti dostávali, nevenovali dostatočnú pozornosť. Boli pre nich podivné, až neuveriteľné. Poliaci mylne označili raketu bezpilotným lietadlom. Kto však v tej dobe mohol niečo tušiť o raketách a vôbec vedieť ich správne pomenovať.
Nemci nakoniec poslali niekoľko rakiet a v Londýne museli natiahnuť ochranné siete, balony apod. inú ochranu v tom čase voči véčkam nepoznali. Podnikli prieskumné lety nad ostrovom, kde boli testovacie rampy určené informátormi a úspešne identifikovali ciele. Po zhodení dvetisíc ton bômb britským letectvom RAF na ciele v Peenemünde v auguste 1943 sa testovanie presunulo na viacero miest v Európe.

CZ

Cílem mého putování po ostrově Usedom v Německu byla místa, kde se různým způsobem manipulovalo s raketami V2.

Nejzajímavější však byly pro mě místa zkoušek raket. Takovým je i zkušební zařízení 13. Dobře zachovaná testovací základna ve tvaru kruhu, obehnána bezpečnostní násypového stěnou. Kruhová úprava terénu je poznatelná i na Google earth a dobře ji rozeznáváte i přímo na místě. Co nepřehlédnete, jsou stopy po bombardování. I po tolika letech jsou stále dobře viditelné. Je na nich znát  dokonalou přípravu britského letectva. Na fotografiích jsou jako malé jezírka, či několik za sebou. Násypová stěna je pěkně čitelná v terénu i přes hustému lesnímu porostu. Místo německé úřady úmyslně „znepřístupnili“ matoucími vyznačením hranic ptačí rezervace (místo leží mimo rezervaci a je beztrestně přístupné).

Na nejvýchodnějším pobřeží Baltského moře, kde ústí řeka Peene, byla vybudována kompletní infrastruktura pro testování a zdokonalování raket V2. Množství neúspěšných vzletů pod dozorem Luftwaffe provedl od roku 1939 do 1943 se svým týmem Wernher von Braun. Konstruktér rakety, která byla schopna letět do vesmíru. Němci však potřebovali v první řadě účinnou zbraň. Takovou, jaká by úspěšně zničila Londýn.

„Když jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že hledám na pobřeží vhodné místo pro pokusnou stanici, navrhla mně matka Peenemünde. Děda tam ještě lovil divoké husy. Prohlédl jsem si místo i okolí a na první pohled jsem si je zamiloval,“ řekl po válce Braun.

Je známo, že navzdory neúspěchu byla Braunem Hitlerovi představeny střela, která jako první dokázala vzlétnout. V té době byl Hitler znepokojen zpožděním celého vývoje. Navzdory úspěšné prezentaci byl dohled nad projektem svěřen velení SS.
Spojenci ani netušili, že na severu Německa nacisté připravují smrtonosnou raketu. Informacím od Poláků, které Britové dostávali, nevěnovali dostatečnou pozornost. Byly pro ně podivné, až neuvěřitelné. Poláci mylně označili raketu jako bezpilotní letadlo. Kdo však v té době mohl něco tušit o raketách a vůbec umět je správně pojmenovat. První balistická raketa světa udeřila na Londýn v noci na osmého září 1944, vylétla z Haagu. Jméno V-2 jí dal osobně mistr a ministr propagandy Josef Goebbels. Ten totiž raketu A-4 překřtil na Vergeltungswaffe 2 (zbraň odvety číslo 2) – tedy V-2. . V hlavách nacistických vědců byly připraveny i další verze raket. Jako V-3 Němci označovali obří dělo s velkým dostřelem. K jeho dokončení však nikdy nedošlo, na tehdejší dobu převratný systém nebylo naštěstí možné se soudobou technikou uskutečnit. První raketa V-2, která na Londýn dopadla v noci ze sedmého na osmého září, 

Britové podnikli tedy tajné průzkumné lety nad ostrovem, kde byly testovací rampy určeny informátory a úspěšně identifikovali cíle. Po shození dva tisíce tun bomb britským letectvem RAF na cíle v Peenemünde v srpnu 1943 se testování přesunulo na několik míst v Evropě.

text a foto: Robert Hucko

Prüfstand 13, Peenemünde, Nemecko

 

 

 

 

Dr. Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun,

byl konstruktér německých a později amerických raket. Zkonstruoval kromě jiných raketu V-2, kterou Německo ostřelovalo Londýn, či Saturn V, který vynesl první lidi k Měsíci.

Český Šternberk, hrad s tajemnou betlémskou hvězdou

Jednou z nejkrásnějších scenérií Posázaví je bezesporu Český Šternberk. Silueta hradu, tyčící se už více jak 760 let pyšně na desítky metrů vysoké skále nad řekou, je pro každého, kdo projíždí kolem, ať už na kánoi, vlakem nebo autem, vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Stejně výrazná, jako je stavba této fortifikační stavby, je i její historie. Hrad byl totiž založen odnoží rodu Benešoviců, která byla příbuzná s nechvalně proslulým Závišem z Falkenštejna, který svojí přinejmenším zbabělostí, pokud to nebyla přímo zrada, způsobil porážku a smrt českého krále Přemysla Otakara II v bitvě na Moravském poli a následnou okupaci českého království Branibory. Ještě po více jak sto letech to bylo zdejším pánům s erbem žluté hvězdy v modrém poli vytýkáno. Název hradu je odvozen od erbu jeho zakladatelů Divišoviců – zlaté osmicípé hvězdy (německy: Stern: hvězda, Berg: hora). Je výjimečné, že hrad je dodnes v držení rodu Šternberků. Nyní je vlastněn už 20. generací potomků zakladatele. Natáčela se tady pohádka Anděl Páně a také zde měla své královské sídlo rodina princezny Arabely.

Jinak se ale zdejší panstvo těšilo oblibě až do konce svého panování. Posledního majitele hradu se dokonce ani komunisté neodvážili vyhodit, a tak mohl zůstat bydlet na hradě a pomáhat při jeho udržování. Otázkou ale je, nakolik to muselo být pro pana ze Šternberka vnitřně bolestivé, když mohl dělat na něčem, co bylo ještě nedávno jen jeho, tak maximálně správce! Pokud ale dnes dorazíte pod hrad, uvidíte vlát na jeho hradbách znovu rodové zástavy Šternberků. Hrad jim byl totiž na rozdíl od jiných šlechtických rodů, kteří si pošpinili čest kolaboranstvím s Němci, už na počátku 90. let minulého století bez problémů vrácen.

Také legend se kolem Českého Šternberka za ty stovky let jeho existence vyrojilo hned několik. Podle jedné z nich, je možno v lese na vrcholovém skalisku nad řekou naproti hradu, v místech, kterým domorodci říkají V ohradách nebo Čertův kámen, najít otisk koňské podkovy. Podle pověsti odtud odnesl ďábel místního sedláka, který se pod skálou schoval před bouřkou.

O tom, že pověsti o pokladech nemusí být vždy jen pustou chimérou, svědčí i příklad tzv. Šternberského pokladu, který obsahuje četné předměty ze 17. a 18. století, nalezené v roce 1971 náhodou při opravách v odlehlé části hradu. Podle místních pověstí se skály pod zámkem vždy jednou za rok otevřou na Velký pátek a z těchto puklin se pak sype zlato do řeky. Je pravda, že se dosud dá v Sázavě, ovšem za použití nejmodernější technologie, nalézt malé kousky zlata. Ne nadarmo říkají trampové Sázavě Zlatá řeka. Její štědrosti si byli dobře vědomi už Keltové, kteří si v této oblasti postavili několik střežených oppid. Také jedna z největších nalezišť zlata v českém království začínala kdysi někde v těchto místech a táhla se až k soutoku s Vltavou.

PROHLÍDKA JE POUZE S PRŮVODCEM, otevřeno út- ne od 9-18 hod.

Český výklad  
Dospělí   125 Kč
Studenti do 26 let, důchodci   85 Kč
Děti od 4 do 15 let   65 Kč
Rodinné (2 dospělí + 2-3 děti do 15 let) 350 Kč

Mapa zde

(Korzo)