Mystický hrad nacistů Wewelsburg

V roce 2010 se turistům poprvé otevřel německý hrad Wewelsburg. Ten připomíná temnou minulost Německa spojenou s nacisty a okultismem. Místo si kdysi oblíbil Heinrich Himmler, říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel Waffen-SS, říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů. Právě na Wewelsburgu pak vybudoval jakousi svatyni příslušníků jednotek SS plnou okultní symboliky.

Místo, kde stojí tajemný hrad Wewelsburg, se stalo důležitým historickým bodem v době, kdy proti sobě bojovaly římské legie a germánské kmeny. Tehdy na tomto vršku údajně stával jiný hrad, ale římské legie ho zničily na potvoru protivníkovi.  Až v roce 1603 začal baron Theodor von Fürstenberg s výstavbou nového objektu. Stavba byla dokončena o šest let později a stala se rekreačním místem, protože své sídlo měl na hradě Neuhaus. Po mnoho let pak Wewelsburg zůstal prázdný a nevyužitý, s výjimkou apartmánu pro katolického faráře.

ww

Ve skutečnosti se uvádí, že nebyl používán až do roku 1925, právě tehdy se začalo uvažovat o jeho rekonstrukci, jinak by se z hradu stala ruina. Než se však začalo něco dělat, uplynulo dalších sedm let. V tomto období začalo na obnově hradu pracovat 80 mužů z jednotky FAD. I nadále docházelo k dohadům, jak vlastně bude konečná rekonstrukce vypadat. Hermann Bartels (Himmlerův architekt) chtěl, aby se z objektu stala Reichsführerschule SS. Měli se tu vyučovat kurzy pravěku, mytologie a archeologie.

Protože i samotná NSDAP, díky dobrým výsledkům voleb, získala velký politický potenciál, začal se i samotný Hitler o hrad Wewelsburg zajímat a tak Himmlera v této iniciativě podporoval.  První návštěvu si stanovil na 3. listopadu 1933 a s projektem na místě souhlasil. V roce 1934 pak podepsal s oblastí Paderborn smlouvu o pronájmu na 100 let. Správcem hradu byl jmenován Manfred von Knobbelsdorff švagr Richarda Waltera Darré tvůrce nacistické pokrevní ideologie), o kterém jsem se již zmiňovala v článku: nacisté a archeologie. Von Knobbelsdorff se nastěhoval do apartmá v jižním křídle společně s manželkou Ilse a dětmi. Mezi jeho funkce patřilo i uzavírání manželství důstojníků SS, ke kterému docházelo také v tomto nacistickém doupěti. Budoucí manželé museli nejprve předložit doklad o árijském původu, který byl podložen rodokmenem. Himmler zároveň zakázal důstojníkům SS křesťanskou svatbu, nepřál si totiž, aby do tohoto společenství zasahovali kněží. Ale navzdory těmto instrukcím se našli i „černé ovce“, které uzavíraly sňatek v křesťanském duchu.

Dnes slouží část hradu jako muzeum, bar a hotel. Nacisté jej ale také nepoužívali jen jako bydlení pro SS nebo společenský objekt, nalézala se zde obrovská knihovna s velkým množstvím studoven, jež každá z nich měla své jméno: grál, král Artuš, Richard Lví srdce, král Jindřich, árijec, Kryštof Kolumbus, Vestfálsko, atd.

ww3

V centru zájmu se ovšem při rekonstrukci stala jižní věž, která byla jádrem svatyně. V průměru měřila 1,27 km a stala se zároveň východiskem pro celý rovnoramenný trojúhelníkový design hradu, k němuž vedla kolmo hlavní příjezdová komunikace. Jedná se o stejnou cestu, jež lemuje velkolepá čtyřřadá alej stromů. Exkluzivní vilová čtvrť pro vysoké představitele SS pak měla stát poblíž kasáren, jihozápadně od hradu. Celá koncepce bydlení pak měla stát na formě roztroušených osídlení s přibližně 3 – 4 jednotkami kolem křižovatek silnic. Obyvatelé z blízkých vesnic museli být vystěhováni, protože se prostě těmto zločincům nehodili do plánu a navíc se z 98% jednalo o katolíky, kteří striktně nesouhlasili s pohanskými rituály, jež se konaly na tomto místě.

Když Spear poprvé ve Vídni ukazoval Hitlerovi plány nového komplexu, byl jeho vůdce zcela ohromen. Dokonce řekl, že se bude jednat o nový Jeruzalém, proto byl také roku 1941 tento objekt pojmenován jako: STŘED SVĚTA.

V roce 1943 musel být projekt dočasně zastaven, dokončena byla pouze slavná jižní věž, zato vrchní patra zůstala nezrekonstruovaná (původně měla sloužit jako shromažďovací hala pro celé sbory SS Gruppenführer). Věž ze spodu
 začínala kryptou, v níž se nacházela nádrž s vodou. Ta ale nakonec po rekonstrukci sloužila jako „sklep“, kde se nacházelo dvanáct sedadel, jako odkaz na krále Artuše. Místo kulatého stolu měl zde být rozdělán věčný oheň. Ve středu sropu pak nechali umístit hákový kříž jako symbol nacistické společnosti. Místnost pak byla na štítku označena jako HIMMLEROVA KRIPTA, protože se měla stát jeho hrobkou. Himmler totiž věřil, že je reinkarnovaný Heinrich I. (první zakladatel středověkého německého státu), proto měl být pohřben vně hradu.

K věži mělo vést i víc než devět metrů vysoké schodiště, které ústilo až do sklepa. Hned v roce 1933 ale úřad zamítl stavební povolení, a tak se začalo stavět „ na černo“. O devět let později předložili plány znovu a tentokrát úspěšně, projekt byl schválen. Himmler na celou výstavbu hradu Wewelsburg vyčlenil ze státního rozpočtu 112 800 říšských marek. Nakonec však Bartels roku 1944, řekl, že projekt bude stát nejméně 250 miliónů marek a na jeho dokončení bude třeba alespoň dvacet let. Stavba byla zastavena a za éry SS již nebyla nikdy obnovena.

30. března 1945 na Velký pátek si Himmler k sobě povolal Heinze Machera. Objednal si u něj zničení Wewelsburgu. Hned na druhý den kolem desáté hodiny dopoledne přijel k hradu Macher společně se třemi džípy. Protože neměl dostatek paliva, musel společně s dalšími muži, jež ho doprovázeli, jít až do sklepení jižní věže a tam nainstalovat výbušniny. Věž byla částečně zničena a oheň poškodil jen vnějšek zdiva. Macher poslal info o požáru Himmlerovi a již v neděli odpoledně byl povýšen na SS Sturmbannführera.

Po válce byl ve sklepení nainstalován umělecký památník připomínající krutost režimu. Místní obyvatele si ovšem přáli, aby ho zase odstranili, protože se tak nestalo, docházelo k častým sabotážím. 29. června 1950 byl hrad znovuotevřen jako muzeum a noclehárna pro mládež. V roce 1973 započal nový dvouletý projekt na záchranu jižní věže a roku 1977 se rozhodlo o obnově celého objektu jako válečného monumentu. K otevření došlo 20. března 1982.

MAPA ZDE

Zdroj: https://www.lovecpokladu.cz 

www.germaniainternational.com

www.germandaggers.info

www.philipcoppens.com

www.wewelsburg.de

Tajemný Branišovský les, plný bolesti a strachu

Tento les, ačkoliv je jen pár kroků od sídliště Máj v Českých Budějovicích, je plný záhad, tajemství a má hodně temnou minulost.Ještě před 400 léty se skrývala v lese Bor malá osada, kterou spojovala s okolním lesem uzounká cesta.
800px-Branišovský_les,_mokřad_02
Všude, kam oko dohlédlo, byly rozlehlé hluboké bažiny, ve kterých utonulo mnoho lidí. V těchto místech také vedla kupecká stezka. Takže nejen, že spousta lidí zahynulo v bažinách, ale ještě se zde i hodně loupilo, přepadávalo a vraždilo. Jak je známo, energie z bývalých tragédií se neztrácí, naopak každým dalším násilným činem se akumuluje. Duše zemřelých, které se nemohou vyrovnat s odchodem z tohoto světa, mohou pak škodit živým. Mohou je vysávat a doslova paralyzovat. Podle mnoha světků je zde i tajemná postava černého rytíře. Má široký černý klobouk stažený do čela a dlouhý kabát, který končí nad zemí. Dokáže se rychle přemisťovat vzduchem. Zdá se, že je to strážce, který má za úkol střežit zlo, sídlící v tomto lese. Existuje nemálo svědků, kteří se s ním setkali tváří v tvář. Zjevuje se údajně u bývalého křížku, bohužel neznám jeho přesnou polohu.
Však známo je, že v tomto lese spousta lidí dobrovolně (a spousta nedobrovolně) ukončila svůj život. Byl zde strom oběšenců. Kdysi jeden člověk uřízl tu větev, na které se lidi věšeli a za podivných okolností mu ochrnula ruka.Pak tu byl  statek, kde byla zaživa pohřbená dívka, která se nechtěla vdát za toho, koho ji určili. Když pak otevřeli její hrob, nenašli nic, její otec ji pak údajně viděl v kápi chodit po lese. Tajemství není pouze v hluboké historii, tak například před rokem 1989 zde býval vojenský prostor, střelnice a muniční sklad.
A právě v tomto lese došlo  k tragédii, kdy se vojáci ve tmě postříleli navzájem. Podle některých zdrojů zemřeli 4 vojáci . Údajně se to stalo takto: Osudné noci, kdy vojáci střídali stáž, uviděli, jak se jejich kolega proměnil v podivnou bytost, která jim nahnala takový strach, že po sobě začali střílet. Došlo k šílené palbě, při které tři vojáci přišli o život a čtvrtý byl převezen do vojenské nemocnice s těžkým poraněním a zanedlouho mu podlehl. Před smrtí vypovídal o svém šokujícím zážitku, ale nikdo mu nevěřil, přestože během té noci úplně zešedivěl.
800px-Branišovský_les,_patník_02
U zdejší vojenské posádky sloužil muž, který  vyprávěl další záhadný příběh. Jedné noci prý byl vyhlášen mimořádný poplach, neboť se do lesa zřítil neznámý létající předmět. Celá lokalita byla uzavřena a po dobu jednoho roku do ní nikdo neměl přístup a to ani vojáci, ačkoli zde předtím armáda prováděla pravidelné zkušební střelby. Pozůstatkem po této události zde zůstaly ožehlé stromy. Musely být vystaveny velmi vysoké teplotě, protože jsou místy spálené na uhel, třebaže okolní porost nebyl požárem zasažen.

Místa s léčivou energií: Potštejn u Vamberka

Potštejn je obec v Královéhradeckém kraji v okrese Rychnov nad Kněžnou. 
Nachází se zhruba 4,5 km jihovýchodně od Vamberk.
Městečku Potštejn, které proslulo pověstí o pohádkovém pokladu, vévodí zřícenina kdysi majestátního hradu. Hrad byl v historii dobyt jen jednou – samotným Karlem IV. (ačkoli Karel tenkrát ještě nebyl král).

Hrad_Potštejn_04

Poklad tu údajně schoval odbojný rytíř Mikuláš, který se ve 14. století živil loupením po okolí. Poklad pak hledal ve zpustlém hradu hrabě Chamaré a hledal tak usilovně, až hrad poddoloval.

Osudy hraběte Chamaré inspirovaly dokonce spisovatele Aloise Jiráska k sepsání románu Poklad. Příběh hledání pokladu byl i zfilmován. Hrabě totiž hledal neuvěřitelných pětatřicet let. Jedna z pověstí říká, že opravdu našli podivné dveře k pokladu. Objevil se však na nich nápis: Ještě není čas! Pak se ozval děsivý řev, kopáči vzali nohy na ramena a hrabě nechal dveře zazdít. Ale kdo ví, možná v některé z tajných chodeb odpočívá poklad dodnes.

Zřícenina je dnes pouhým nepatrným torzem kdysi neobyčejně mohutného hradu. Je opředena pověstmi, které svým množstvím odpovídají někdejší rozloze i slávě. Zajímavá je zejména hradní studna, respektive její zbytky. Údajně kdysi sahala jako nějaký trychtýř až do Divoké Orlice, která pod hradem teče. Když byl hrad dobyt, skočil jeho pán raději do studny, než by padl do zajetí. Lid věřil, že skončil v Orlici a zachránil se. Dále jsou zde pozoruhodné tzv. svaté schody, v nichž byly zazděny ostatky svatých. Na hrad přicházeli poutníci a vystupovali vkleče po schodech až k oltáři. Ostatky později zmizely. Podle jedné z verzí je odnesli dva poutníci, kteří se na hradu na čas usadili. Podle druhé verze prodali ostatky majitelé hradu klášteru v Králíkách. Každopádně je tu jeden záhadný nápis. Co obsahuje? Podle jednoho výkladu odkazuje na ukrytý poklad.

Hrad_Potštejn_nad_Orlicí_03

Olga Krumlovská upozorňuje: „Návštěvu hradu lze doporučit při jakýchkoli vážných zdravotních potížích. Zdejší energie podpoří léčbu nemoci, případně vyburcuje obranyschopnost vašeho organismu. Ideální by bylo, kdybyste, jako to činili kdysi věřící, vystupovali vkleče po schodech a s každým dalším schodem si představovali, že vás nemoc opouští.  Je vhodné se o tom ubezpečovat zároveň slovně, říkat si, že je vám lépe a lépe. Protože vám to ale nejspíš umožněno nebude, budete muset po schodech nahoru kráčet. V tom případě se alespoň na každém stupni na chvilku zastavte a zamyslete.

Vyslovte přitom přání, aby se vám ulevilo a nemoc o kousíček ustoupila. V trpělivosti a víře je vaše síla, uvidíte, že vám tato terapie pomůže a možná vás i zachrání před zhoubnou nemocí.

Zdroj: http://www.spirit.cz/

Mapa zde

Záhada hřbitova v Noutonicích

Na první pohled obyčejné „místo posledního odpočinku“. Ale obyčejné je prý pouze na první pohled. Vypráví se o něm hrůzné historky, na internetu o něm kolují neuvěřitelné hypotézy. Údajně zde straší! Jsou tato vyprávění moderním mýtem, anebo skutečně bloudí na hřbitově v Noutonicích u Prahy duše mrtvých, navždy uvězněné v nekonečných temnotách očistce?

Větve stromů mezi tmavými hroby se pohybují ve slabém vánku. Klidná scenérie lesklých náhrobních desek se pozvolna mění pod příkrovem husté mlhy, vítr slábne. Stín stromu se formuje do tvaru lidské postavy. Snad jen rozptýlené měsíční světlo je příčinou téhle děsivé iluze. Anebo ne? Člověk začíná mít nepříjemný pocit z neznámého nebezpečí. To snad není možné! Od jednoho blízkého pomníku se začíná ozývat chraplavý šepot. U hrobu však nikdo nestojí…

Neklidní mrtví?
Popsané jevy zřejmě nejsou výmyslem. Prý je může zažít návštěvník na jednom zapadlém hřbitůvku ležícím u vísky Noutonice. Malá obec, nacházající se asi 10 km severozápadně od Prahy, není sama o sobě příliš známá. Proslulý je však její hřbitov blízko silnice vedoucí směrem na Kamýk. Především v noci se tu údajně pohybují hroby, mezi pomníky se míhají nevysvětlitelné stíny, a to není zdaleka vše! Někdy prý hřbitovní plochu pokrývá podivná světélkující mlha, zatímco mimo hřbitov je hezké počasí. Jsou to pouhé výmysly?

Noutonice_2017_36_

Hlasy odnikud
Ze hřbitova se mají občas ozývat zvláštní vysoké zvuky, připomínající nářek zraněného zvířete nebo člověka. Od hrobky se sousoším dvou lidí i od dalších hrobů jsou prý slyšet záhadné šeptající hlasy. Kde je možné nalézt jejich zdroj, když v té době nikdo na hřbitově nemluví? Dalším mysteriózním zážitkem je nevysvětlitelný zvuk kroků, které jsou údajně ze hřbitova slyšet v době, kdy je liduprázdný. Jaké další podivné jevy můžeme prý na tomto místě zažít?

Jen babské povídačky?
„…začalo hodně foukat a brácha tvrdí, že viděl u jedné hrobky pohybující se malé zelené světýlko.(…) Na hřbitově ale nikdo nebyl.“ Příběh o zážitku svého bratra z noutonického hřbitova uvádí na internetovém blogu uživatelka pod přezdívkou Lea. Je její vyprávění přehnané či vymyšlené? Nevypadá to tak – podobně neobvyklé zážitky má z tohoto místa údajně několik dalších lidí! Mezi některými obyvateli Noutonic má hřbitov tak špatnou pověst, že se mu zdaleka vyhýbají! Podle jiných je místem, kde se nic paranormálního neděje. Na jednom z webů píše Jirka: „Na noutonickém hřbitově mám pochované své předky. Nikdy jsem, ani starší lidé z okolních vesnic, o tajemných jevech nic neslyšel.“ Chceme záhadnost hřbitova ověřit, proto jedeme přímo na místo! Co může být příčinou záhadných noutonických úkazů?

Akustický klam?
Zvuky, které zde lidé údajně slyší, mohou mít i přirozeně vysvětlitelný původ – může docházet k akustickým klamům. Příčinu kroků, údajně slyšených ze hřbitova, můžeme možná hledat v dupání ježků anebo krocích lidí a zvířat, kteří chodí těsně vedle hřbitova. Někdy je jen velmi těžké rozeznat – především za špatného počasí, v mlze, která je zde prý obvyklá – směr zvuku! Lehce tak může dojít k záměně místa, ze kterého zvuk vychází, stejně tak jako k nesprávnému určení jeho zdroje. Jiným tzv. „normálním“ řešením mohou být praskající větvičky, přes které přeběhne například myš. To pak může vytvářet dojem, že na hřbitově někdo chodí! Lze tím ale vysvětlit všechny noutonické záhady?

Na pomoc přichází psychologie
Podle psychologa Doc. PhDr. Jiřího Kulky se prý může v případě noutonických záhad jednat u svědků podivných jevů o „zjitřenou představivost vlivem pověsti.“ Také prý může jít o iluzi. Otázka však zní, zda může být lidská představivost nebo iluze tak silná, abychom viděli pohybující se stíny, přelétávající světla a slyšeli hlasy? Z poznatků psychologů vyplývá, že pokud skupina lidí očekává určitý jev (a přesvědčuje se o něm), mohou se v něm natolik utvrdit, že se jim zdá skutečný. Lidský mozek má totiž tendenci zkreslovat skutečnost podle svých očekávání! Ale jak vysvětlit, že záhadný šepot slyší lidé vždy ze stejných míst hřbitova? A navíc: děsivé události tu údajně pozorují i skeptici, kteří v nadpřirozeno nevěří!

Jde o prokletí věčnosti?
Ani sledování záhadného světla se nedá vysvětlit pomocí standardní vědy. V mnoha místech světa se prý stejně jako zde pravidelně ozývají nevysvětlitelné kroky, hlasy či nářek, objevují se tajemné stíny, světla či údajné přízraky. Může to být jen náhoda? Podle hypotézy „paměti místa“ se zde prý kdysi odehrávají tragédie nebo jsou zde pohřbeni zavraždění, utýraní nebo za svého života nešťastní lidé. Smutné události prý navěky zanechávají negativní stopu, kterou mohou někteří jedinci vnímat.

Informace „odjinud“?
Pokud je v psychologii uznáván termín kolektivní nevědomí, proč by nemohlo existovat jakési „vědomí místa“ – tzv. bioenergetické pole (negativní či pozitivní), které opakovaně můžeme vnímat přes naši psychiku? „Objevy posledních cca 50 let v rámci kvantové fyziky jasně prokazují, že i nejvzdálenější částice vesmíru jsou jakýmsi způsobem vzájemně propojeny(…) Je tedy možné, že někteří lidé, za určitých okolností, mohou přijímat zvukové i optické informace z různých částí univerzálního systému,“ píše psycholog PhDr. Andrew A. Urbiš. Možná najdeme podobné souvislosti i v Noutonicích.
Názory psychologů na noutonickou záhadu se liší. „Lidé mají schopnost zachytit i signály z ostatních bytostí a entit, ať již žijících – tzv. mají schopnost ,číst myšlenky´ – nebo neživých. Někteří o těchto svých schopnostech ani neví do té doby, než je ,duch´ zkontaktuje,“ tvrdí psycholožka, alternativní terapeutka a pedagožka Mgr. Petra Částková. „Kdo zažil tuto zkušenost a nebyl na ni připraven, může se cítit být zaskočen. Má strach, že se zbláznil a může mít potřebu vyhledat ,odborníka´ – psychologa nebo psychiatra…“ Předkládá Petra Částková správné řešení této záhady?

Nešťastná hraběnka a mor
Na hřbitově má být pochována tragicky zesnulá hraběnka Barbara Dlauhovesky von Langendorf (1831 – 1857), jedna z posledních majitelek statenického zámku. Ta se poblíž hřbitova zabila pádem z koně a její duše zde prý dodnes bloudí. Podle některých vyprávění to však byla vražda. Dodnes není jasné, kde se na hřbitově nachází její tělo, i když zde má její rodina hrobku. Co má být jejím pochováním na tajném místě skryto? Ještě děsivější skutečností je, že podle některých historických pramenů jsou na noutonickém hřbitově kdysi pochovány oběti moru, sebevrazi a popravení lidé. Zanechávají snad dávné tragédie nešťastně zemřelých lidí na tomto místě dodnes hrůznou „stopu“? Vždyť noutonický hřbitov pochází již ze 14. století, takže je jistě svědkem mnohých neštěstí.

Noutonice_2017_29_

Pátrání na místě
K večeru přijíždíme na noutonický hřbitov a vstupujeme za jeho vrátka s napjatým očekáváním. Objevíme něco neobvyklého? Při dvouhodinovém procházení a čekání na hřbitově a kolem něj nevidíme žádné stíny, ani pohybující se hroby. Avšak celou dobu našeho pobytu na hřbitově máme pocit, že je od okolí oddělen neviditelnou bariérou. Celý čas je na hřbitově až nepřirozeně strnulé ticho – nezpívají tady ptáci, není slyšet hmyz. Snad proto se někteří lidé hřbitovu vyhýbají. Za několik minut podruhé přicházíme ke hrobu se sousoším dvou lidí s úlem. Najednou z cesty před sebou slyšíme zvuk podobný lidským krokům, který trvá asi 3 vteřiny. Ale nikdo k nám nejde! Nevíme, co si o tom máme myslet. Jaký původ mají tyto podivné zvuky? Možná není noutonický hřbitov skutečně běžným místem… Je snad dokonce prokleté?

Petr Koutský

 Zdroj: http://enigma.rf-hobby.cz/

Foto: Jiří Vorlíček

 

Býčí skála a tajemství mrtvých rukou

Pohanské přízraky 

Blízká Býčí skála v Josefském údolí bývala zasvěcena pohanskému bohům. Jednou přišlo zdaly krásné a početné procesí a v noci se ztratilo v jeskyni. Z hlubin se nesl pláč a kvílení, plálo v nich světlo a zjevoval se tam průvod kostlivců. V minulém století tu byla nalezena soška býčka z doby bronzové, po němž má skála své jméno, a vy kopalo se mnoho koster pravěkých lidí. 

BÝČÍ SKÁLA je název rozsáhlé jeskyně v Josefovském údolí nacházející se mezi městečkem Adamov a obcí Habrůvka. Jeskyně Býčí skála je součástí rozsáhlejšího jeskynního systému, nás ale zajímá pouze jeskyně sama a hlavně její vchodová část – Předsíň. Název dostala tato skála podle nálezu zhruba 10-ti centimetrové sošky býčka, stalo se tak v roce 1869, kdy 2 mladíci našli ve vzdálenosti necelých 10 m od vchodu do jeskyně ve vrstvě dřevěného uhlí polorozbitou keramickou nádobu, v níž bylo spálené proso a právě v něm se našel býček.

800px-Bronze_statue_of_a_bull_(Byci_skala)

Později Dr. Wankel obnovil své výzkumy v Býčí skále a učinil zde další unikátní nálezy: bronzovou přilbici, bronzovou hlavici žezla i soupravu prolamovaných závěsků, prsní pancíř, bronzové součásti vozu, více než 300 náramků, spony a jehlice, osm zlatých čelenek, kovadliny, sekery, kladiva, dýky a rovněž téměř 5000 skleněných perel, které se nacházely po celé Předsíni. Dále se našly předměty z jantaru, různé kamenné předměty (desky, oltář), brousky nebo třeba také amulety z polodrahokamů (achát, heliotrop nebo jaspis – vše odrůdy chalcedonu). V jeskyni byly zastoupeny i kosterní pozůstatky koní, vepřů, hovězího skotu, koz a ovcí. Nejzajímavějším nálezem jsou však četné lidské kosterní pozůstatky, dle objevených lebek se určilo, že zde smrt našlo 17 mužů, 11 žen a 10 patřilo jednicům nedospělého věku.

V jeskyni jsou i stopy po rozsáhlém ohništi a po kamenném dláždění z kamenných desek, na kterém ve spáleném obilí spočívaly 2 useknuté ženské ruce s bronzovými náramky a zlatými prsteny. To, co se stalo před mnoha lety v Býčí skále, se můžeme jen domnívat. Jedna z teorií je ta, že se jednalo o kultovní místo, kde se konaly nejen zvířecí oběti, tuto scénu zachytil mistr nad mistry – Zdeněk Burian.

Postupně se však objevily i další teorie:

• Byla zde pobita skupina obchodníků z jihu – ale proč vrahové ponechali v jeskyni zlato a ostatní předměty?

• Byli zde přepadeni a pobiti kováři, kteří zbohatli při výrobě cenných železných předmětů – ale pak proč tolik ženských koster a opět ponechání kořisti v jeskyni?

• Došlo ke zřícení jeskynního stropu – ale jak pak vysvětlit sečné rány na kostrách?

• Došlo k výbuchu moučného prachu nebo nahromaděného plynu – ve vlhkém prostředí jeskyně značně nepravděpodobné.

• Lidé vhazovali obětiny jeskynním oknem, ty se postupně hromadily – nevysvětluje ani kovárnu, ani rozházené kosterní pozůstatky.

• Bylo zde obětiště, kam lidé přinášeli předměty z dalekého okolí. Při obřadech byla obětována zvířata i lidé. Nalezená kovárna pak byla součástí kultu. Pravděpodobně zatím nejlepší vysvětlení.

Jak se tam dostat: 

http://www.byciskala.cz/MaRS/index.php

MAPA ZDE 

 

Tajemný hřbitov v Bohnicích

Večer husí kůže a přebíhající mráz po zádech, ve dne klidné a nádherné místo. Přesně to lze pocítit na nejponuřejším místě Evropy. Z hrobů hřbitova v pražských Bohnicích sálá tajemno až za stará železná vrata.

Bohnická léčebna byla založena v roce 1903 a hřbitov pro její chovance vznikl o šest let později. Nepohřbívali zde jen pacienty z Rakouska-Uherska, ale také pacienty z italského ústavu v Perginu, kteří sem byli evakuováni v roce 1916. Těmto pacientům nechal na hřbitově instalovat vzpomínkovou desku diktátor Benito Musollini.

Bohnický hřbitov bláznů

Je tu hrob vraha Otýlie Vranské?

Otýlie VranskáZajímavostí je, že zde má ležet podle pamětí již zesnulého špičkového kriminalisty Miloslava Nečáska ivrah Otýlie Vranské, pitevní laborant Pavlíček, který se Nečáskovi soukromě přiznal v roce 1933 a v Bohnicích spáchal o dvacet let později sebevraždu oběšením. Policista Nečásek byl například hlavním vyšetřovatelem brutální vraždy Herty Černínové z roku 1951 známý také jako případ “Kvadratura ženy”. Nečásek určitě nebyl žádný pohádkář a lovec laciných senzací. Jak víme vrah Otýlie Vranské nebyl nikdy dopaden a jde o jeden z nejzáhadnějších případů v dějinách naší kriminalistiky.

Je tu hrob atentátníka na arcivévodu Ferdinanda d’Este?

Gavrilo PrincipMožná ještě větší záhadou a zajímavou konspirační teorií je, že na bohnickém hřbitově údajně leží svůj věčný spánek i Gavrilo Princip – muž který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Princip zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín, následně byl pohřben v neoznačeném hrobě a v roce 1920 exhumován a odvezen do Bosny, když hrob určil pouze jeden český voják z pevnosti.

Podle mých nejčerstvějších informací se bohnický hrobník Slavata, vyslýchaný v roce 1942 na Gestapu, a v úplně jiném souvislosti, vyjádřil, že byl přímým účastníkem nestandartního nočního pohřbu 1. května 1918 za účasti vojáků z Terezínské pevnosti. Nebožtík byl tehdy zapsán jako Karel Chotěžovský a o pohřbu měl hrobník přísně zakázáno hovořit.

branka

MAPA ZDE

Krvavé čarodějnické procesy ve Velkých Losinách

V letech 1678–1696 na žerotínském panství Velké Losiny a ve městě Šumperku probíhaly masivní čarodějnické procesy. Řádění krvavého inkvizitora Bobliga padlo za oběť 52 lidí – žen i mužů! Nejznámější oběť? Kněží sáhli do vlastních řad a upálili děkana Lautnera. 

Píše se rok 1678 a na žerotínské panství ve Velkých Losinách přijíždí kočár. Kola skřípou, jak koně prudce staví před zámkem. Do deštivého podvečera vystupuje vysoká štíhlá postava muže, v jehož tváři se zračí zášť. V levé ruce svírá mohutný kovový kříž, v pravici pláštíkem přehozenou knihu Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice!

Paní hraběnka Angelie Anna schází po dlouhém schodišti zámku. Spěchá. Chce hosta, jak se patří, přivítat. Možná že nějak takhle se odehrál příjezd inkvizičního soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, který v letech 1678 až 1696 vedl ve Velkých Losinách a Šumperku krvavé čarodějnické procesy. Padlo jim za oběť 52 lidí, povětšinou žen, ale z oddávání se magii a s ní spojených prostopášností byli obviněni a Bobligem usvědčeni i mužové.

Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice

Latinsky psaná inkunábule z roku 1487 obsahuje definici čarodějnic, popisy jejich
praktik i návody k rozpoznání a následnému pronásledování čarodějnic. 
Kniha se stala jednou z příruček používaných v 17.století při čarodějnických procesech. 
Čarodějnické procesy a Kladivo na čarodějnice později posloužily jako předobraz 
ke stejnojmennému románu od Václava Kaplického, který byl zfilmován Otakarem Vávrou.

Nejznámější oběť

Jako literát bych rád napsal strhující příběh o hraběnce, proti které se obrátila jí pozvaná inkvizice, ale to bych pouštěl fantazii příliš na špacír. Ne, nejznámější obětí se nestala hraběnka Angelie Anna, nýbrž katolický kněz, děkan Kryštof Alois Lautner. V inscenovaném procesu byl obviněn, dlouhých pět let vyslýchán a mučen a následně odsouzen. Pravým důvodem byla zřejmě liknavost v otázce protireformační, tedy že nebyl tak tvrdý v rekatolizaci, a to se církevním hodnostářům zrovna moc nepozdávalo. Je také možné, že šlo i o osobní antipatie mezi duchovními, kterých bylo do procesu s Lautnerem zapleteno skutečně hodně.

Petrovy kameny: Zajímavé čarodějné místo v okolí

Petrovy kameny – místo údajných čarodějnických sabatů, při kterých probíhaly nezřízené orgie, znesvěcování svatých hostií a rozličné magické rituály. Se svými 1446 metry se jedná o třetí nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku v národní přírodní rezervaci Praděd, kde se nachází skupina tří mohutných skalisek – z důvodu ochrany vzácné flory k nim není povolený přístup. Podle pověsti nesou jméno mladého kováře Petra, který se zde skrýval se svou dívkou (před pronásledovateli vyslanými jejím otcem). Když už útěk vzdávali a vylezli na skálu s úmyslem skočit, ale vrcholek hory zahalil černočerný sněhový mrak a pronásledovatelé je nechali na pokoji.

Velké Losiny (německy Groß Ullersdorf) je obec v Olomouckém kraji, 9 km severovýchodně 
od Šumperka. Obec má rozlohu 46,50 km² a čítá asi 2,7 tisíce obyvatel.

Velké Losiny mapa zde

 

Prokletí záhadných lebek z Mikulče

V roce 1932 učinili sudetští dělníci při přestavbě místní márnice zvláštní nález. Objevili zde podivně pohřbené nebožtíky, kteří jakoby měli svázané ruce a kruhovou díru uprostřed čela. Samozřejmě, že si nic nenechali pro sebe a hned o tom podali zprávu správci místní fary.

Obec Mikuleč (německy Nikl) se nachází v okrese Svitavy, kraji Pardubickém. 
Obec je součástí Mikroregionu Svitavsko. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 220 obyvatel.

Prošetřením celého případu byl pověřen archeolog prof. Červinka z tehdejšího Pražského výzkumného ústavu. Ten si prvním prozkoumáním na pomoc povolal významného a uznávaného kolegu z Vídně prof. Hällera [helera]. Společně pak prozkoumávali jak nebožtíky, tak jejich hroby. Po měsíčním šetření nedospěli k uspokojivým a průkazným výsledkům. Závěrem jejich bádání byly jen teze nezakládající se na jednoznačných důkazech. Oba vypracovali dvě odlišná hlášení, která se shodovala pouze v základních věcech. Zatímco prof. Häller mluvil o obětech 30tileté války, prof. Červinka hovořil o obětech inkvizice s „čarodějnicemi a upíry“. Nakonec se však oba museli tohoto náročného úkolu po prakticky 4letém bádání vzdát.

Pak přišla válka a hned po ní Benešovy dekrety a odchod německého obyvatelstva do Německa. Jejich statky a obydlí převzali čeští obyvatelé, kteří se sem přistěhovali ze všech koutů bývalého protektorátu Čechy a Morava. A krátce na to už svazáci vítali únor 1948. Ještě před ním však byl stržen objekt čp. 93 (horní část Mikulče). Při jeho základech byly nalezeny další lidské pozůstatky velmi podobné těm, které zkoumali profesoři Häller a Červinka. Na průzkum těchto „archeologických záhad“ byl povolán i archeolog Petr Černý, který dal za pomoci tehdy dosažitelné techniky za pravdu Červinkově teorii (čarodějnice a upíři) a nevyvrátil možnost dalších takových hrobů v této oblasti.

Tím však ještě mikulečská záhada nekončí, alespoň pro tři zmiňované archeology ne. Totiž v roce 1936 ve svém vídeňském bytě prof. Häller zemřel. V jeho tváři se zračila obrovská hrůza a děs, na jejichž následky zemřel. Z jeho pracovny podle výpovědi jeho služebné zmizely lebky všech zkoumaných nebožtíků pocházejících z mikulečského hřbitova. Za podobně záhadných okolností byl jen o měsíc později nalezen ve své pracovně prof. Červinka. Podobnému osudu neunikl ani Petr Černý, který zemřel 9. června 1947. Podíváme-li se do kalendáře zjišťujeme další podivnost – když všichni tři zemřeli (17. 3. 1936, 14. 4. 1936 a 9. 6. 1947) byl měsíc zrovna v úplňku…

Korektura textu: R. Kabát nejml.

MAPA A NAVIGACE ZDE

Záhadný zámek v Košátkách

Tajemný zámek Košátky, staré šlechtické sídlo, které náleželo dlouhá léta Kolowratům, stojí jistě za pozornost milovníků záhad a paranormálních jevů. Košátky naleznete kousek nedaleko Kropáčové Vrutice. Co se zde vlastně děje? Musím říci, že zámek Košátky považuji osobně za jedno z velice tajemných míst a také, dáli se to tak říci, i za jedno z nejstrašidelnějších u nás.

Základem zámku je mohutná gotická věžovitá tvrz s takzvanou lucernou z 1. poloviny 15. století, postavená pány z Weitmile. Střední zámecká věž je prastará stavba se zdmi skoro dva metry tlustými, neboť Košátky byly kdysi tvrzí onoho typu, který je u nás dosti vzácný. Poněvadž hrad stál na rovině, byl chráněn ze všech stran vodním příkopem.

Byl jsem překvapen, když jsem po své návštěvě tohoto sídla cítil na různých místech přítomnost astrálních bytostí. Ale v podobných budovách je to běžné, a tak jsem to nějak neřešil. Stalo se to v létě, první noc, co jsem přespal ve věži v jedné z komnat, jsem se probudil a slyšel jsem na zdi, přímo u své hlavy, jako by někdo třel o zeď novinami. Nic dalšího se však již neudálo, a tak jsem se obrátil na bok a spal dál. Později jsem zjistil, že tento zvuk je zde slyšet častěji a to dokonce i ve dne na různých místech objektu.

Košátky,_cesta_k_zámkuJeště za dob rodu Kolowratů však ve věži býval archiv dokumentů, zvaný listovna. Snad tam některý astrál listoval ve starých aktech. Je totiž běžné, že astrální bytosti, které se za života zabývají intenzivně, dlouhá léta a se zájmem jistou prací, pokračují v tom i po své smrti. Z onoho pokoje ve věži vede do prvního patra pravého zámeckého křídla schodiště. Je úzké a točité a schody jsou dřevěné. Na tomto schodišti je možné slyšet občas velkou ránu, jako by někdo dupl velkou silou, nebo něčím udeřil o schodiště. Když jsem to zaslechl, vyběhl jsem z pokoje, nikdo tam však nebyl. Po krátké době se však stalo něco mnohem zajímavějšího.

Probudil jsem se zhruba kolem jedné ráno a tu jsem spatřil, ač byla tma, stát u postele ženskou postavu v černém oděvu s bílým širokým límcem, jaké nosily ženy ve středověku. Byla asi pětačtyřicetiletá, střední výšky a dost silná. Výraz jejího obličeje se nedal přesně určit, ale přesto jsem vytušil a vycítil jisté utrpení. Něco mi říkala, ale já jí nerozuměl. Netušil jsem, co mi chce, a tak jsem ji v duchu požádal, aby odešla, že se za ni budu modlit. Zhruba po hodině se žena zjevila v pokoji znovu a tentokrát jsem rozuměl mnohem lépe tomu, co mí říkala, mimo jiné mi sdělila své jméno – Luisa Cambonová. To, co mi dále řekla, bylo velice zvláštní a je určeno jen několika málo lidem jako forma poselství. Proto je neprozrazuji.

Připomínám, že ducha oné černé paní vidělo na Košátkách již více lidí. Duch šlechtičny bloudí v komnatách zámku stále a prý je někdy slyšet v noci kroky nebo šustění šatů, otevírání dveří a pod. Ostatně na zámku v Košátkách jsou stále i jiné bytosti, které se projevují ale méně nápadně. Většina těchto jevů se soustřeďuje na chodby a pokoje v pravém křídle, směrem k bývalé bažantnici.

Jak je patrno, zámek v Košátkách je místem zvláštních jevů a událostí. Rád bych připomenul ještě další událost. Nedaleko železniční trati vede silnice, je to kousek od zámku. Cesta míří k Hornímu Slivnu a i zde se děje něco prazvláštního. Několik místních lidí mi potvrdilo, že zde spatřili stát postavu a občas se jim i stalo, jako by jim kdosi strhl řízení auta či kola a došlo zde k několika nehodám. Postava byla prý oblečená jak ze starých dob. Někteří lidé si myslí, že je to místo očarované a prokleté.
Před zámkem je veliké hospodářské nádvoří. Na jeho západní straně je první brána se zbytky padacího mostu. Právě proti staré věži na prvním nádvoří je opuštěná zahrada, uprostřed které stojí velmi staré sousoší Panny Marie se sv. Janem Nepomuckým a sv. Václavem. Bylo zhotoveno roku 1609.

800px-Košátky,_od_zastávky_k_zámku_(02)

Podle lidového podání musela u této sochy vždy svítit věčná lampička. Když nesvítila, bylo slyšet od sochy v noci dětský pláč. Proto jsem se tam v noci vydal na procházku, hnán napjatou zvědavostí. Když jsem přicházel k sousoší, spatřil jsem tam sedět malé dítě v bílé košilce. Bylo vidět zcela zřetelně. Nedaleko začal výt pes a když jsem se rozeběhl k soše za dítětem, náhle se rozplynulo. Proto jsem zapálil svíčku a za duši nešťastného dítěte se pomodlil, aby nalezlo klid.

Nesmím zapomenout ani na přízrak, který se zjevuje u silnice od zámku směrem na Kojovice. Prý se zde zjevuje přízrak ženy v bílém, snad může jít o jeptišku. Tato bytost se zjevuje i na zámku. Postava, podobná prostěradlu, se blíží po chodbách a pokojích a zvedá ruce a uklání se. Osobně se domnívám, že se jednalo o ducha dávně kněžky, protože v okolí zámku býval posvátný háj našich pohanských předků.

Rád bych ještě připomenul, že tento přízrak se zjevuje i u sochy sv. Jana Nepomuckého. Ta se nachází u zámeckého areálu a byla zhotovena roku 1610.

Milan Doležal

MAPA MÍSTA

Tajomné nacistické mauzóleum Totenburg

Teto záhadný a kedysi veľký pamätník stále predstavuje pozoruhodnú architektonickú víziu. Je to pravdepodobne posledný objekt tohto typu v celej Európe, pretože v roku 1945 boli zničené všetky známe nacistické kultúrne miesta.

Tajomné mauzóleum v Totenburgu postavené v roku 1938 podľa projektu Roberta Tischlera ako pamiatka na „pýchu, slávu a moc.“ Pamätník pre 25 Sliezských priekopníkov národno – socialistického hnutia, 170 tisícov Sliezanov, ktorí zomreli v I. svetovej vojne a obetiam nehôd v baniach.

Štruktúra v tvare kvadratickej fortaliky s rozmermi 24 x 27 metrov a  takmer 6 metrov vysoká. Stavba sa podobá starej mezopotámskej architektúre. Ako naznačuje názov „mauzóleum“, mal by to byť hrob skutočný alebo symbolický, žiaľ informácie o jeho použití, alebo plánoch sú však vzácne. V budove sa nachádza podzemná chodba, ktorá vedie do pohrebných komôr. Povráva sa, ze mauzoleum je postavené na omnoho vačších podzemných priestoroch, aké sú dnes dostupné. Spájané s komplexom Riese a prepojením na zámok Ksiaž. Všetky tieto dohady a mystifikácie sú však neopodstatnené.

V spojitosťi s Himlerom ako patrónom projektu je predpoklad, ze by sa tam mohli diať okultné obrady. Vstup je neprimerane úzky a vzdy otvorený, co by tajomstvá nijak nezahaľovalo. Pred ním údajne vzdy bola nepretržitá stráž dvoch vojakov, čo však dobové fotografie nedokumentujú. Po stranách stáli na guľatých podstavcoch so svastikou dva orly. Ich casti sa ešte pred nedávnom našli v priľahlom lese.


Uprostred nádvoria stála veľká kovová pochodeň, ktorú navrhol Ernst Geiger a vyrábali ju v nemeckom Württembergische Metallwarenfabrik. Pod názvom WMF pôsobí táto dielňa dodnes. V spodnej časti ho strážili štyri levy a horel v nej večný plameň.
Arkády, ktoré obklopujú nádvorie, sú zakryté mramorovo-zlatou mozaikou. Všetky pôvodné nacistické symboly boli časom poničené alebo ukradnuté. Známe je len to, čo sa zachovalo na predvojnových fotografiách ako skutočne ohromujúca architektúra. Z dnešného pohľadu sa jedná o nezanedbateľnú kultúrnu pamiatku, nech uz bola spájaná s akoukoľvek dobou. Nadčasová osamotená stavba si v tichosti prežíva dodnes a svoje tajomstvá naďalej stráži.

text / foto: Robert Hucko